Potřebují mladí lidé idoly?

Opravdu spokojený člověk idol nepotřebuje. Ale přiznejme si, že spokojených lidí je v dnešní době málo a komplexy mají všichni. Každý z nás se chce někomu něčím podobat, být v něčem jiný.
Všechny malé děti se chtějí podobat svým rodičům, případně prarodičům (znám chlapce, který si rád hrával na piráty- inspirací mu byla dědečkova dřevěná noha), když začnou chodit do školky, chtějí se podobat paní učitelce (která holčička by netoužila po zlatých vlasech slečny Lenky?), pak příjdou do školy a chtějí být jako všichni ti zpěváci a krásné modelky (školní kapelou počínaje, SuperStar konče). Za několik let jdou na střední školu a dostávají rozum. Samozřejmě, že dívky pořád touží po tváři božské Angeliny Jolie (nebo alespoň po těle Lary Croft) a chlapci chtějí mít svaly zrovna jako Brad Pitt (někteří by chtěli alespoň umět hrát na kytaru jako Antonio Banderas), ale zajímají se už i o studium a tak se mnozí z nich chtějí podobat třeba i Albertu Einsteinovi (já sama si po každé písemce z matematiky připomínám, že to byl na střední škole čtyřkař), touží po schopnostech veršopisce Jaroslava Vrchlického, přáli by si malovat jako Da Vinci, mít tolik žen jako Jindřich VIII.
S maturitou je ale opouští mladistvá fantazie a tak se vrací zpět k idolům-rodičům. Chtějí vydělávat velké peníze, mít vlastní firmy (nebo alespoň přítele s takovou firmou), jezdit rychlými auty a jezdit každý rok na dovolenou do zahaničí.
Naše idoly jsou nám hnacím motorem. Možná, že je nepotřebujeme, ale je dobře, že je máme. Ženou nás kupředu. Pokud vnímáme sami sebe pozitivně a naše idoly nás pouze motivují, ovlivňují kladně, pak bychom se jich neměli vzdávat.