Ke komu vzhlížíme?

Myslím si, že by otázka měla spíše znít, proč k někomu vzhlížíme?
Vzory… Idoly… jsou to všechno jen lidé. Lidé, ke kterým se cítíme být blízcí, kteří dosáhli toho, o čem celý život marně sníme, protože jsme k tomu nikdy neměli či nedostali příležitost. Jsou to lidé, v kterých hledáme sami sebe…
Slovo „idol“ mi samo o sobě nikdy nic neříkalo, celý život vzhlížet k někomu, který si Vás ani nepovšimne, natož aby o Vás jen zakopl. Dodávat někomu sebedůvěru a pocit nadřazenosti, když si člověk ani sám nevěří. Odsuzovala jsem to… a zároveň obdivovala, jak dokáží zamotat masám hlavu, zda to je tím co dělají? Jak se oblékají či pouze jen chovají.
Nikdy jsem nikoho neuctívala, jak to mnozí z nás dělají.
Nemyslím si, že někoho takového potřebujeme, abychom se cítili lépe. Ale také vím, že může i přijít den, kdy se vše změní…

Takový to den nastal i u mě. Tuto osobu bych nenazvala idolem, nýbrž vzorem…
Ale spíše odrazem mého, i vysněného „JÁ“.
Tímto obrazem se pro mě stala devětačtyřicetiletá herečka Julianne Moore.
Tento člověk se v poslední době stal pro mě vším, veškerou mou inspirací a součástí života. Nadchl mě především její život. I přesto, že je úspěšnou a velice žádanou herečkou, dokázala zůstat na zemi a být perfektní matkou pro své dvě děti Caleba a Hellen Liv. Její angažmá, co se týče pomoci ostatním a zapojování se do různých organizací pomoci dětem či nemocným, je více než chvályhodné. O této osobě bych mohla mluvit hodiny a hodiny, ale…
Také vím, že i když mě tato osobnost více než jen okouzluje, tak je pro ostatní jen normálním člověkem, a může se stát, že i sotva někoho osloví její vnitřní krása.