Ulice

Procházel se po ulici. Po ulici dlážděné pošlapanými sny a nesplněnými přáními. S každým krokem viděl nový příběh.
Dívka, devatenáct let, zamilovaná.
Nechápal, nezajímal se.
Muž, devadesát let. Před desítkami let se pohádal se synem, od té doby se neviděli. Pomalu a sám umírá na rakovinu.
Nechápal, zdálo se mu to pošetilé.
Žena, třicet let. Touží po dětech a je neplodná. Manžel jí opustil, ví, že je to její vina. Utápí žal v alkoholu, umírá.
Rozhořčení. Pohrdání.
Šel dál a dál. Jeden krok, deset, dvacet. Příběhy žen, mužů a dětí. Neplakal, byl lhostejný.
Pomalu se stmívalo. Vítr nabíral na síle.
Za stále ještě zhasnutou lampou se objevila žena. Krvácela. Přistoupila k muži a sesunula se mu do náručí.
Muž byl najednou v rozpacích, nevěděl co dělat. Blízkost další osoby na jednu stranu vítal, na druhou ho obtěžovala.
Negativní pocity převládly.
Nebyl buran, ani násilník. Opatrně položil ženu na dlažbu, urovnal si pomačkaný plášť a několik sekund se na ni díval. Poté bez jediného otočení odešel. Žena zemřela.
Šel dál a dál. Jediné co věděl bylo, že se nesmí zastavit. Nesmí.
Byla už docela tma. Vzdálené kostelní zvony vyzváněly. Deset hodin večer.
Zbytečně.
Muži začal po tvářích stékat pot, ruce semkl v pěst. Každý krok se stal velice obtížným.
Nevěděl jak, ale ztratil sílu.
Odsuzoval příběhy z chodníku. Lidskou slabost, neschopnost řešit problémy.
Sám podlehl a připojil se k tisícům dalším duší.
Na dlažební kostce si pak každý mohl přečíst příběh muže, který necítil.
Ti, co došli až sem, plakali. Bez vyjímky. Toužili mít zpátky své životy plné trápení.
Trápení a citu.