Kdybych žila jeden den

Jeden den života. Co to je? Pro nikoho to nic neznamená, takových dní ještě bude… Ale když zbývá jen jeden, ten poslední…, je třeba ho využít!
Poslední den, začínající svítáním. Pozorovat východ slunce z těch nejkrásnějších míst světa a zapomenout…Po boku mít své přátele a nemyslet na minulost, na budoucnost, jen na přítomnost. Navěky si vše zapamatovat, jemný vánek, hučení vodopádů, ranní paprsek, který mi pohladil tvář…Protože tohle jindy nevidíme a přitom tyto vzpomínky, jenž běžně zapomínáme, jsou ty nejdůležitější, i když jejich pravou podstatu si nikdy neuvědomíme. Vlastně nezáleží na tom, kde jsme, ale s kým jsme. Je jedno kolik nám ještě zbývá, když kolem máme ty, které máme rádi, nebo milujeme a oni zase nás! Není se třeba s nikým loučit, protože již navždy, když budou potřebovat, budu stát vedle nich a vracet jim to, co mi dali a nejsou si toho vědomi. A tehdy bude minuta delší než celý lidský věk…A já se k nim vrátím, třeba již v příštím životě.
Až slunce bude zapadat, já se na něj budu dívat, ještě mi zbývá noc a až ráno bude svítat, naposledy obejmu své nejbližší a řeknu:,,SBOHEM.‘‘