Půlnoční Slunce

Setmělo se. Z každého koutku země dýchá tma. Je ticho - takové ticho, že slyším tlukot svého srdce. Buch. Ten zvuk prostupuje každou částí mého těla. Né, já nemám strach, neublíží mi; to ticho je příjemné, naplňuje mě světlem, tak jasným a intenzivním, jakoby ani nebyla noc.
Před očima si promítám den. Postavy lidí. Slyším jejich hlasy, vnímám slova, cítím jejich pach. Sleduju kroky, cestu, kterou se rozhodli jít stezkou podzimního listí. A pak odejdou. Zmizí, celý obraz je pryč. Chtěla bych se rozběhnout, ale je tma, zatmění a já si uvědomím to ticho. Vše kolem mě usnulo, vše kolem mě Růženčiným spánkem spí.
Prsty své ledové ruky přejedu si po tváři. Přiložím je ke spánkům, přes lícní kost a pomalu sjedu až k dolnímu rtu. Jemná kůže mé tváře vzdychá a chvěje se pod tím ledem. Nespím? Vnímám? Není to snad znakem života? Dychtivá toužím znát odpověď. Zpoza rtů vydere se mi zvuk - chtěla bych zakřičet, ale ta tma brání mi v tom. Ticho a spící království.
Tak proč opět nevyjde Slunce? Krajinu nezalije sluneční záře a zatmění nepromění se v rozbřesk?! A já? Pak se probudím i já, mé půlnoční slunce se rozplyne a já ucítím opravdové...