Nejmenovaný

Nejmenovaný,

Měla bych tisíce otázek pro někoho, jehož jméno ani podobu neznám. Je možné, že otázky vyřčená přes mlčící ústa doletí k uším hluchého, aby na ně dávno zapomenutý uměl odpovědět v neznámé řeči, které sám nerozumí?

Mohu si vybrat nějaké zájmeno, příslovce, nebo jiný slovní druh, který zakončím interpunkčním znaménkem, jenž si říká otazník? Odpoví mi lhostejnost s obyčejnou tečkou na konci, nebo agrese s několika vykřičníky či otázka?

Chci se ptát.

Kdo vlastně jsem?

Jsem meteoritem na sametové obloze? Připomínající zářivou hvězdu, jež budí nezadržitelnou touhu druhých si při mém pádu něco přát? Nadějí osamělých zvířat, která mi při záklonu hlavy poskytnou ve svých očích zrcadlo. Ve snaze dostat z mé zbytkové záře kousek naděje, že měsíc opět vyjde? Kompasem ztracených – jejich jistotou že tudy určitě je sever? Prvním dojmem, když není zataženo, prvním poslem toho, že temnota přichází, prvním oznámením, že dnešní noc bude jasná.

To všechno, aby můj pád přinesl splnění přání druhých. Když padám a míjím planety v černém nekonečnu. Čekám, až naruším něčí atmosféru, která mě spálí na uhel, rozdrtí na prach, nebo nechá do sebe zapadnout jakou svou součást – přijme mně, bude chtít abych ji tvořila? I když jen pomyslným zrnkem mořského dna?

Kdo chytí mě do dlaní? Čí přání mohu splnit? A jaká temnota je mým koncem? A vůbec, existuje nekonečno..?

Prosím, odpověz Nejmenovaný.