O strachu a víně

Přemýšlím si, po půlnoci jako vždy. Pokolikáté už? Nepočítám. Hlavou se mi honí myšlenky v mollové tónině smutné ruské písně. Elektrizující rytmus chvílemi upadá do mlhy, aby se zas vynořil z jiných zvukových maleb, a vytrhává mě z tíživě zasněné letargie.

Sepnu ruce. Ne, nemodlím se, proč se hádat... teď v noci. Jen si ulevuji a po svém rozpouštím strach, který už tolik dní nosím v sobě.

A nic... kromě celkového pocitu, že v tuhle noční hodinu už bych měl dávno spát (a na víčkách je to znát), necítím vůbec nic. Asi bych si měl něco dát, nějakou obětinu, prostě se uplatit. Prachsprostě se podmáznout. Hned s první myšlenkou je boj s vlastní morálkou předem prohraný...

...sklenička mladého vína od Krista, zářivě růžové barvy s oranžovými odlesky, elegantní vůní malin a jahod a s chutí, která tak krásně dlouho doznívá, musí stačit. Najednou mě napadá hříšná myšlenka, jestli bych si neměl dát spíš červené, krev Páně... taky je přeci od Krista...

...zase nic. Chvilkové zapomnění a opojení několika lahodnými doušky pěkného mladého vína pominulo. Svíravý pocit strachu je zpět. Vrací se jako squashový míček vypálený proti zdi, jen s ještě větší rychlostí a razancí. Nejde uskočit, jen odpálit. Ale kam?

Nejraději bych se schoval, za něco, někam... k někomu. Co si ale pomůžu, když to, co mě vnitřně užírá a vysává, vláčím sebou. Jak dlouho se to dá ještě vydržet, než se naplno projeví šílenství z nejistoty? Den, týden nebo snad celý dlouhý měsíc? To už by bylo na mne moc. Týden, týden ještě snesu. Přesně za týden bude totiž na všech nárožích, vinárnách, hospodách halekat reklama své staré známé „Beaujolais Nouveau přijelo“... na to se těším. Ale co pak, až odezní (mně zatím neznámá) chuť každoročně na celém světě očekávaného vína v ústech? Co zbude... zas jen pachuť strachu na jazyku, na patře?
Bože, to už raději ne!

Ne, nemodlím se, jen po svém, po kapkách rozpouštím strach...