Mámě...

Slepou a němou duši osud postavil na rozcestí. Stála sama, bála se pohnout z místa. Sotva se za sebe ohlídla, někdo zakřičel: ,, Běž!“. Se strachem uzamčeným chtěla udělat krok. Avšak kudy, všude stejná tma. Tak kam tedy jít? Obě stejné, obě temné a na jejich konci? Ten, koho miluji. Ten, koho miluji - na každé z nich, avšak pokaždé kdosi jiný. Co je víc, kdo víc znamená? Duše bez těla, která si stýská. Musí jít. Musí být silná. A někomu ublížit.
Jak malé děvčátko zamilované do své pohádky, jak slza, která bloudí po tvářích, jako motýl nemohoucí unést prach tohoto světa na svých křídlech.
Bezradně se dívajíc z jedné cesty na druhou. Slepá a vystrašená udělá pár nešťastných a nejistých kroků. Netuší, kam se vydala. Ublížila, jen tohle dobře teď ví. Ubrečená kráčí dál a potichu si stýská. Kdysi milovala, s každým dalším krokem vpřed však začíná nenávidět víc a víc. S neštěstím v patách proplouvá tou krutou tmou.
Černé stíny jdoucí v jejích stopách na záda jí dýchají a do zacuchaných vlasů své výčitky šeptají. Jedovatá slova, ó jak ta rychle v žilách cválají. Opakovaná bolest nitro svírá, už nejde jít dál. Na kolenou v prachu napřahujíc dlaně v nebe s uplakanou tváří, prosím o Tvé odpuštění. Odpusť každý můj krok, který od Tebe mne vzdaluje. Nevěř těm lžím, věř, že já tě miluji. Ale napověz, kde jen tě mám… Napověz, proč každý jsme sám… Odpověz, co stane se, když už vše vzdám…
Kdo ví, jak dál? Proč až dnes vidím, kdo za co stál? Mrzí mě svět. Nechci žít dál! Pověz, jak vrátit to zpět, když tak ráda Vás mám?...