Klenot a puzzle

Život je jako vzácný klenot, který jsme dostali, a aby zůstal stále krásný, musíme se o něj starat. Jednou se stane, že až se na něj podíváme, bude nám připadat zcela obyčejný a tuctový, ztratí své kouzlo, přestane se nám líbit a bude nám připadat, že nemá smysl, abychom se o něj stále starali. I přesto ho ale nedokážeme zahodit, a až přijde chvíle, kdy se na něj opět podíváme a řekneme si: „ Co jsem to s ním provedl?“, pevně ho popadneme a budeme ho pomaloučku čistit, až bude opět krásný. Není jisté, jestli dokážeme vyčistit všechny šmouhy, které se na něm za tu dobu udělaly, a je možné, že až nějakou šmouhu vydrhneme, sedřeme s ní i kus klenotu a on už nikdy nebude jako dřív. Nakonec je náš klenot téměř čistý, ale vybledlý, poškrábaný a potlučený a my si vzpomeneme, jak zářivý a nedotčený byl na začátku. Sami si musíme popřemýšlet, jestli jeho vzhled odpovídá délce a kvalitě cesty, kterou ušel.


Život je jako puzzle. V hlavě máme určitou představu, jak by měl vypadat, ale je velmi těžké začít. Někdy celou věčnost hledáme další kousek, který by zapadl, někdy může trvat dlouho, než najdeme souvislosti. Občas uděláme chybu, někdy si jí všimneme hned a hned ji taky napravíme, jindy si ji uvědomíme až za dlouhou dobu, začneme po ní pátrat a když ji konečně objevíme, musíme najít způsob, jak ji napravit a moc přitom nepoškodit okolí.
Jednou se na určitou dobu zasekneme a vzdáme to, přestaneme přemýšlet, co dál, protože na to prostě nemůžeme přijít, nebo už nás to nebaví. Ale pohled na rozházené, nedokončené puzzle nás bude znervózňovat a přijde den, kdy se k nim vrátíme a začneme hledat další kousek cesty dál.
Někomu půjde snadno postavit si svoje puzzle a nenadělá přitom mnoho chyb, někdo nad nimi bude dlouho dumat a nepřetržitě se plést. Začátky jsou těžké, prostředky složité, ale konce se zdají jasnější, protože už nemáme tolik možností na výběr.
Nakonec každý poskládá svoje puzzle a když se na ně podívá, zjistí, že si je vlastně původně představoval docela jinak, a že některé kousky, které hledal, vlastně nenašel, protože do jeho puzzlí nepatří. Mimo to jsou puzzle mnohdy ulepená, některé kousky zlomené nebo sedřené. Ale ani to nám nemůže zkazit dobrý pocit z toho, že jsou naše a vytvořili jsme si je sami tak, jak nám to v daných situacích nejlépe šlo.
Během skládání jsme zahlédli puzzle jiných lidí a možná se nám líbily více. Možná byly méně polámaná, možná vypadaly nedotknutě a zdálo se jasné, jak by se v nich mělo pokračovat. Takové puzzle jsme pravděpodobně záviděli. NIKDY jsme ale neviděli celá puzzle jiných lidí. Jediná hotová puzzle, která jsme kdy viděli, byla ta naše. A nemůžeme vědět, jestli cizí puzzle, které se nám zdála tak jednoduchá a krásné, najednou někdo nerozbořil.