Jaký jsem já a jací jsou ti druzí

Tak jako určité druhy zvířat, tak i člověk je od přírody tvorem společenským. Není tedy divu, že už od samého narození má potřebu nějakým způsobem zapadnout do své ,,smečky“. Tu zpočátku tvoří rodina, ale čím starší jsme, tím se společnost, ve které se pohybujeme nebo která nás obklopuje, rozrůstá. Nutno podotknout, že (narozdíl od zvířat jednajících především pudově a instinktivně) máme jednu nehezkou vlastnost, a tou je posuzování. Už od dětství bedlivě pozorujeme své druhy a chtě nechtě si vytváříme představy, úsudky a názory, které se ne vždy stanou těmi správnými. Již jako děti si vybíráme své kamarády podle toho, jak se chovají, oblékají, jak vypadají a nejinak je tomu i v dospělosti. Víme ale někdy s absolutní jistotou, jací jsme my sami? Je na místě dovolit si soudit, jací jsou ti druzí, jestliže s jistotou nemůžu říct, jaký jsem já? A lze to vůbec za náš krátký život zjistit?
Možná, že většina z vás namítne, že přeci víte, jací jste. Nejde však jen o strohý výčet vlastností - ať už dobrých či špatných. Jde o porozumění sobě samotnému, o odhalení i těch nejmenších chyb a nedostatků, o přiznání pravd, které nejsou libozvučné, o přiznání našich slabin. A i když tohoto všeho dosáhneme, ani pak nemusíme mít stoprocentní jistotu o tom, jací vlastně jsme. Neboť za ten krátký čas, po který smíme chodit po světě, nám život nestihne nabídnout tolik příležitostí, ve kterých bychom to stihli poznat. A proto soudíme -li špinavého bezdomovce nebo arogantního milionáře, zamysleme se nad tím, jak bychom v takové situaci dopadli my. Chovali bychom se skutečně podle našich nynějších úsudků, nebo bychom se byli změnili? A to je ten důvod, proč poznání sebe samotného je mnohem těžší věc, než si každý z nás dovede představit. Je snadné soudit, jací jsou ti druzí, ale je možná až nadlidským výkonem poznat dokonale sebe sama.