Tak už se otoč!

Byl zády. Já mezi lidmi a přece sama. Několik slov, které mě ohlušovaly a pocit, který naznačoval, že duše skomírá. Nebylo úniku. Topila jsem se v nekonečně hluboké řece myšlenek a ptala se proč. Odpověď nikde. Žádná z osob, které byly okolo mne, a které mne znaly, mi nedokázala odpovědět. Ani řešení nehledaly. Nesnažily se jako já vyluštit tajenku a zachránit duši. Možná jim byla ukradená. Možná nevěděly, co dělat.
Ale k čemu je sakra možná, když schází naděje a pokus? K ničemu. Kdyby byli přátelé, pomohli by? Chtěli by a neptali se? Nebo je ovládla touha, nenávist a sobectví? Proč se alespoň jednou neohlédnou a nepomůžou člověku na nohy? Proč jim schází upřímnost a dávají přednost přetvářce? Kde je ten úsměv, co hřeje? Zmizel. Nikdo neví kam a nikdo se jej nepokusí nalézt. Všem to připadá zbytečné a bezvýsledné. A právě ta informace tolik bolí. Dýka zaražená v plicích a vědomí, že to všechno končí. Že nic nebude následovat. Nikdo se nepokusil o záchranu. Nikdo to vidět nechtěl. Všichni se otočili zády a ani se nepodívali do očí. Alespoň někdo? Možná. Ale kdoví, jestli se jejich pohledy stihnout střetnout. Tak sakra pohni! Umírám!