Čas Vánoční

Úvodní slovo

Chtěla bych mluvit o Vánocích. Ale nevím jak začít. V hlavě se mi hodí spousta myšlenek a nevím, kterou uchopit na položit na papír.
Už dlouho toužím někomu sdělit, co prožívám v čase Vánoc. Protože každý rok je to krásné a čím jsem starší tím, je to také intenzivnější.
Když si vzpomenu na Vánoce zalije mne neobvyklá vlna vzrušení, jako když cestujete rychlovýtahy. Žaludek se mi houpe nahoru a dolů a srdce mi bije jako zvon.
Vánoce miluji. To je věta. Která by asi mohla vystihnout všechno, ale bohužel, Vás potrápím delším výčtem mých prožitků v těchto časech.
Rozhodla jsem se udělat tento článek formou otázek a odpovědí. Čtěte a uvidíte, jestli budete souhlasit.

Proč zrovna Vánoce?

Je to asi nejzákladnější otázka, která mne napadne. Vánoce jsou zimní křesťanské svátky, které oslavují narození Ježíše Krista. S nimi jsou ale spojené netradiční domácí „rodinné“ rituály, mezi které patří i dávání dárků, zdobení stromku, společná večeře atd.
Když si to všechno uvědomím, mám pocit, že Vánoce jsou především oslavou rodiny jako takové. Aspoň teď ve svém věku, si to uvědomuji více a více.
Rodiny se sejdou u společné večeře, společně si zazpívají u stromku a nakonec se obdarují malými či velkými dárky. Možná i proto jsou Vánoce tak krásné a tak oslavované, né možná pro jejich náboženskou podstatu, ale proto, že se jednou do roka celá rodina sejde a spojí, to je myslím, nejdůležitější součástí svátků.
Jinak Vánoce prožívají děti. Ti se těší na Ježíška (Santa Clause…), až je obdaruje dárky, ale čím je člověk starší, tím jiný význam pro něj Vánoce mají, tedy aspoň pro mne.
Právě proto, že jednou za rok mohu trávit tolik času s rodinou, bez zbytečných starostí v poklidu a míru.
Věci, které u nás doma děláme během svátků, jindy v roce neděláme, proto se na ně také nejvíce těším. Dávání dárků, je pak pro mne už jenom formalita.

Vánoce jako nástroj stresu?

Bohužel. Spousta lidí se už nevzpomíná na pravý význam vánočních svátků a myslí si, že Vánoce představují jenom úklid domácnosti, nekonečné pečení cukroví a nákup drahých dárků. Avšak opak je pravdou. Když někdo nadává na Vánoce, zeptám se : Pro nadáváš, copak ty nemáš rád Vánoce?. Povětšinou odpoví: „Blázníš? Ty nekonečné nákupy v přeplněných obchodech, pečení cukroví a úklid, ne Vánoce bych zrušil!“.
To jsou pro mne lidé chudáci, protože, jsou bohužel nakaženi součastnou hektickou dobou, kdy každá příležitost vede obchodníky k ponoukání a lákání lidí na drahé zboží. Vánoce se stali jen dalším marketingovým tahem a u některých lidí pomalu ztrácejí svůj význam.





Ježíšek nebo Santa?

Jelikož jsem dítětem porevolučním, nezažila jsem domu socialismu. Tudíž ani utlačování Vánoc a oslavování Dědy Mráze namísto Ježíška. A možná taky proto, je můj pohled na dnešní propagaci amerických svátků tak negativní.
Když jdete kolem výlohy a tam sedí vousatý mužíček v červeném kabátku a po boku mu věrně stojí sobí spřežení nechce se vám plakat? Mě trochu ano. A co hůř, když se pak u výlohy zastaví maminka s dítětem a řekne: „Podívej to je Ježíšek.“ Mám chuť paní už něco říct.
Pro mě je prostě jednoznačně symbolem českých Vánoc malé Jezulátko v jesličkách a hotovo.
Ale může se tomu člověk vůbec ubránit? Asi to nelze. Vousatý mužíček zvolající: „Hou, hou, hou,“ je všude. Můžeme tedy jenom doufat, že se budoucím generacím podaří zachránit čest našeho Ježíška a že jej v budoucích dvaceti letech nenahradí tento sympatický vousáč se soby.

Ježíšek neexistuje, co teď?

Docela dobře si vzpomínám, když jsem se dozvěděla, že Ježíšek není a dárky nosí rodiče.
Bylo mi to líto, asi hlavně proto, že jsem ztratila kus dětství a malou naději, že na světě existuje něco tak úžasně kouzelného.
Taky si vzpomínám, jak jsem vždycky psala dopis za okno a představovala si jak jej malý andělíček v noci odnáší a předává ho Ježíškovi. Nebo, když jsme se na Štědrý den probudili a v obýváku stál krásný rostlý stromek ozdobený třpytivými kuličkami a řetězy, až později mi bylo prozrazeno, že za tímto zázrakem, stála probdělá noc mých rodičů, kteří čekali až usneme a potom tiše stromeček ozdobili, ale myslím, že ty hvězdičky štěstí v dětských očích za to stály.
Také si vzpomínám jak jsem jednou se sestrou, babičkou a dědou čekali v dětském pokoji na Ježíška, byli mi tak čtyři roky, sestra najednou povídá: „Koukej na balkón vidíš ho tam?“
A já na to: „Koho?“ a sestra: „No toho soba ne?“ (toť zmatení dětí Santa Clausem) a já jsem mžourala do tmy a snažila se tam uvidět něco co tam nebylo a pak najednou… jsem ho uviděla!
Byl to samozřejmě výmysl mé fantasie, ale dodnes si to pamatuji. Bylo to krásné.
Teď už na Ježíška nevěřím, bohužel, ale vím, že svým dětem se budu snažit Ježíška dělat jak dlouho to jen půjde, protože ta radost v dětských obličejích musí být úžasným zážitkem, že třeba i dospělý, by chtěl znovu uvěřit.

A nakonec…tak co tedy ty Vánoce?

Když jsem byla malá a v říjnu začal padat první sníh pouštěla jsem si na kazeťáku vánoční koledy a chtěla strojit stromeček. Teď už jsem velká a je to pořád stejné. Když si to tak uvědomuji, jindy se v různých situacích chovám docela dospěle, tak proč zrovna teď ne?
Na tuto otázku mě mimochodem napadá okamžitá odpověď. V čase Vánoc se každý opět stáváme dětmi. Je jedno jestli je nám dvacet, třicet, čtyřicet nebo šedesát. Je jedno jestli jsme svobodní, vdaní, bezdětní nebo máme doma malé ratolesti, každý prožíváme Vánoce jako malý.
Tedy aspoň já to u sebe pozoruji dost intenzivně. Dokonce jsem si povšimla jak moc lpím na zaběhlých Vánočních rituálech a pokud se něco změní je mi to krajně nepříjemné.
Tak tedy jenom ve zkratce. Trvám na tom, že stromeček ozdobím já. Pouštím si k tomu na gramofonu mou nejoblíbenější vánoční desku „Vůně jehličí“. Každá ozdoba na stromečku má své místo, pokud by byla jinde, nebylo by to ono. V předvečer Štědrého dne koukáme celá rodina na televizi nebo posloucháme koledy, já musím sedět pod stromečkem. Rituálů je hodně a provází nás celé Vánoce.
A možná právě kvůli těm rituálům mám Vánoce tolik ráda.

A opravdu nakonec?

Co říci více. Mohla bych mluvit ještě hodně dlouho, ale nemělo by to smysl. Každý má na Vánoce svůj vlastní pohled a každý je buď má nebo nemá rád z nějakého důvodu.
Já je ráda mám a co více miluji je. Miluji je protože miluji svou rodinu a ať už mají Vánoce svůj původ v čemkoliv, pro mne jsou hlavně oslavou rodinné pohody a štěstí a jsem ráda, že to mohu tak vidět.