PRO TEBE TATI..

Když jsem se narodila, byla jsem jako každé malé dítě spokojená. Měla jsem maminku, tatínka, milující rodinu. Zkrátky řekla bych, nechybělo mi nic. Hrozně si cenním, že jste mi vůbec dali šanci žít, vím, že vám nebylo zrovna hodně a ani nevím, jestli jste dítě plánovali. Přesto, vám patří velký děkuji, že jste mě na tenhle svět pustili a dovolili mi překonávat překážky, které na mě čekali v každém dnu. Pamatuju si na náš byteček, pamatuju si na naše rybičky, na našeho dalmatink, dokonce i na hořící barák, pamatuju si toho strašně moc. Mám hrozně krásných vzpomínek, ale bohužel i ošklivých. Nevím, jaké to přesně bylo datum, ale můj život dostal jiný směr v den, kdy jste se s mámou rozešli. Já šla cestou s ní a Ty jsi od nás odbočil. Tenkrát jsem nevěděla, jak moc se to na mě podepíše.
Našel sis přítelkyni, máma střídale přítele. Nesnášela jsem, jak mi furt někdo nadbíhal, jak se mi každej snažil dělat tátu. Říkala jsem si: Přece mám svýho tátu, on mě vždycky bude mít za svou dcerušku. Nikdy jsem za tátu nechtěla nikoho jinýho než Tebe. Bylo pro mě muka Tebe a babičku Liprtovou vidět jednou za 14 dní a to jen na víkend. Pamatuju si, jak babička vždycky v neděli v šest hodin plakala :(.. Už vždycky v chodbě, když mě připravovala na cestu domů, se jí na tváři leskly slzičky. Já tenkrát moc nechápala, proč plakala, nechápala jsem, proč jsem u vás tak málo, nechápala jsem nic. Hledala jsem odpovědi, proč najednou nejsi s námi, proč Tě najednou nemám u sebe tak jako dřív.
Postupem času jsem začínala chápat lásku, nenávist, všechny tyhle city mi byly blíž. Konečně jsem si váš rozvod dokázala vysvětlit sama. Já vím, že jsem nikdy nebyla vzorný dítě. Nebyla jsem ani žádná princezna. Dělala jsem problémy vám i sama sobě. Hodněkrát jsi za mě spoustu věcí žehlil, hodněkrát by jsi mi určitě za ty blbosti dal facku, ale nikdy jsi mi ji nedal. Byl jsi MŮJ tatínek, za kterým jsem vždycky mohla přijít, kdykoliv jsem napsala byl jsi tu pro mě. I kdybych řekla tisíckrát DĚKUJI, bylo by to málo.
Všechno se zase obrátilo vzhůru nohama, když začali problémy doma. Sám víš, jakej Pavel je, jeho charakterizovat není tak těžký. Slova: Tupej debil se pro něj přesně hodí. Ano, rozhodl se, že mi bude dělat tátu. A v tom začalo to nejhorší peklo. Nesmyslný zákazy, domácí vězení, zakazování jezdit k babičce, zakazování TV, mobilu a všecko, co mu prolítlo hlavou. Jenže v tý době mi bylo ubohých 13 let a já nevěděla, co je to za člověka. Myslela jsem si, že všechno je ve mě, že jsem opravdu tak nemožná. Jistě že vždycky jsem v tom nebyla nevinně, ale bohužel ve většině případů ano. Postupem času jsem mu začala odporovat, ale kolikát to bylo ještě horší.
Vím, že Ti asi bude líto, co si teď přečteš.. ale měl by jsi to vědět.. Když jsi mi oznámil, že budeš mít syna, chtělo se mi plakat. Říkala jsem si, že o Tebe přijdu, že na mě nebudeš mít čas, že budeš radši s ním. Ale napsal si mi, že mě máš rád a já věřila. Přála jsem Ti to, protože jsem viděla, jak moc se těšíš.
Jenže já doma trpěla dál.. To bylo to období, kdy máma začala hodně pít, kdy se pořád jenom hádali. Hádky řešila alkoholem, nemohla bez něj vůbec být. Bylo ji jedno, co bylo semnou, hlavně že ona si vyčistila hlavu. Připadala jsem si úplně zbytečná. Připadala jsem si zrazená, připadalo mi, že mě nikdo nemá rád, že o mě nikdo nestojí. Máma mě vyměnila za alkohol a Ty jsi si založil novou rodinu. Bylo to nejhorší období mého života. Pořád jsem jenom brečela, říkala si, co dělám špatně. Byla jsem myšlenkama úplně jinde. Chtěla jsem, abych vás měla zase oba, ale neměla jsem ani jednoho.
Rozhodla jsem se, že budu bojovat, že se nevzdám. Šla jsem tedy naší rodinnou cestičkou, jen s vyjímkou, že už jsem po ní šla úplně sama. Chyběl jsi mi Ty, chyběla mi máma. Ale věděla jsem, že už to nikdy nebude jako dřív. Věděla jsem, že tenhle boj jsem prohrála, na to ho zvládnout jsem zkrátka neměla. Čas šel dál a mě je 17 let. Sílu odejít od mámi jsem sebrala teprve nedávno, bála jsem se, jak to všichni vezmou, bála jsem se jak to budu zvládat bála jsem se, co mi řekne máma. Neřekla nic, a právě za to jsem ji nejvíc vděčná. děkuju jí, že mě nedržela, když jsem odcházela..Nechala mě jít svou cestou, protože zřejmě věděla, že to pro mě bude lepší. Chybí mi, každý den si řeknu: "Proč se stala tím, čím je", ale neumí odpovědět, na to ani moje slovní zásoba nestačí.
Vím, že mě asi vidíš jen jako problémovou 17letou holku, ale ver mi, že tenhle život není zrovna lehkej. Není lehký bydlet s volem, není lehký přemlouvat mámu, aby už nepila. Není lehký se o sebe v 17 letech starat, není lehký být bez mámi a skoro i bez táty. Víš, kdybych neměla babičku, ai bych spoustu věcí nezvládla. Nechci Ti nic zazlívat, vím, že se musíš věnovat malýmu a svý rodině.. Ale mrzí mě od Tebe, že jsi nepřišel, když jsem Tě nejvíce potřebovala..Několikrát jsem volal "TATI" jenže Ty jsi zřejmě neslyšel.. Chybíš mi, chybí mi ty naše víkendy, tenkrát mi přišli jako hrozně málo, jenže co bych za ně ted dala..

P.S. Vždycky budeš MŮJ tatínek.. CHYBÍŠ MI..
Tvoje milující Simonka :(