Opravna

Když se podívám na svůj dosavadní život - tedy ten, který si pamatuju, zjišťuju, jak periodicky se všechno opakuje. Jen já se měním a i když už se učím a dokážu si se spoustou věcí poradit, vždycky přijde něco, co mě překvapí a já se musím naučit, jak překonat i tenhle problém, tím se opět měním a dle této teorie umřu jako dokonalá bytost.

Ale je to tak? Co když se neučím vyrovnávat se se stále stejnými situacemi, co když dělám neustále to samé a aplikuji to jen na různé případy?

Ta jediná opakující se činnost je opravování. Jsem taková velkoopravna o jednom zaměstnanci, o jednom zaměstnavateli, o jedné osobě samostatně (ne)výdělečně činné. A stejně jako Gepetto žil svůj život s Pinocchiem, já žiju tím, co tvořím a co pak neustále opravuji, dokud to nezničím.

Směřuje vůbec lidská existence někam jinam? Dal nám snad dle kreacionistické teorie Bůh city jen proto, abychom na ně nakonec zemřeli? Nebo se evoluce, ta mrcha jedna zlá, postarala o to, aby se náš život točil v bludném kruhu emocí? A nebo je to podle astrologie, podle toho, že postavení planet v obě našeho narození dá rakovi do vínku citlivost, kozorohovi někdy až domnělou dokonalost, spoustu vlastností, které ostatní rozčilují?

Narodíme se s úmyslem zde něco vytvořit, něco zanechat, podaří se nám to, zemřeme, a stejně za pět, deset, padesát let to naše něco někdo zpochybní, zkritizuje, zničí... Nehledě na to, že celý svůj život to budeme kontrolovat a opravovat, dokud na to bude čas a síla... A zbytečně.

Nešlo by vytvořit něco dokonalého?