Měsíc

Svět se mění. S dobrých lidí se stávají zlý a promrzlému pocestnému, který hledá spřízněnou duši, se nedaří najít teplo lidských domovů. Bojí se, že přichází poslední chvíle jeho života a přemýšlí, čím se vlastně provinil. Vzpomíná na všechny, kterým kdy řekl něco špatného a doufá, že to půjde odčinit. Z hlouby duše se všem omlouvá a doufá, že mu odpustili. Není si ničím jistý. Ani nesmí. Co vlastně z toho života měl? Rodiče ho vyhnali, protože jim byl naobtíž. První láska jej minula a nikdy se na něj žádná dívka neusmála. Nebyl ošklivý. Naopak. Duši měl čistou jako jarní studánku za úsvitu a v očích měl tolik života. Každý mu to mohl závidět. Jenomže to nikdy nikdo nespatřil. Jen hvězdy odhalily jeho tajemství, když se mu od očí odrážely. Ted leží ve sněhu. Měsíc se klaní před jeho nevinností a hvězdy doufají v jeho život. Ale i srnka, která přeběhla nedaleko ví, že se nedožije rána. Zima je krutá a bez lidské upřímnosti přežít nelze. Proč musí všemu vzteku a zlobě odolávat člověk, který by měl být obdivován? Proč je odkázan na lidskou zášť a lhostejnost, kvůli které už tolikrát podlehl? Umírá. Ale slunce vyjít nesmí. Má to zakázáno. Další život je promarněn. Proč? Nikdo se nezajíma. Zvedá se poslední obláček páry. Mizí.