Nicota v duši

Poslední dobou mám pocit, že všechno končí… Můj život je nanic. Jediný, co mě tu drží je extrémně vyvinutej pud sebezáchovy… Protože se nedokážu zabít.
Nic mě nebaví. Mám pocit, jako bych hnila zevnitř a nic s tím nemohla udělat. Nic už mi nepomáhá. Kreslení, hudba, tanec ani ty přiblblý počítačový hry už mi nepomáhaj. Není to normální.
Nechce se mi spát. Jsem unavená, ne že bych málo spala, ale… sem. Strašně unavená.Bolí mě hlava. Sem uvnitř rozpolcená.
Myslím,že vím co potřebuju; kluka. Ale kde já bych ho sebrala! Nikdo tohohle typu si mě nevšímá. Mám strach, že skončím jako naše sousedka… Toho se bojím.
Mám pocit,že něco končí… a nic nezačíná. Konec a tma. To jediný se mi šíří v duši. Podléhám depresi. Ale nedokážu už ani brečet. Sem strašnej ignorant a idiot.
Nechápu, proč bych tu měla mít ňáký poslání. Natož pomáhat lidem. Vždyť já nedokážu pomoct ani sobě! Tak proč? Proč hledám záminku abych tady mohla zůstat? Co se změnilo, když mi bylo patnáct? Co umřelo? Když mě neporazilo to auto. Jak to, že ještě žiju.
Věřím v to, že když chci cítím budoucnost. Tak co tu ještě sakra dělám…