Útěk před vlastním stínem

Nedokáže sedět na jednom místě a dívat se na protější stěnu. Nevydrží ten pohled ostatních očí, které směřují rovnou na ni. A přitom je všem lhostejná, nikdo se na ni nedívá. Snaží se pomalu chystat věci na další hodinu, nikam nespěchat, ale přestávka je i tak příliš dlouhá. Před rentgenujícíma očima druhých chodí od skupinky ke skupince, do hovoru se jen tak naoko zapojuje. A zase na svých zádech cítí ty zvědavé pohledy. Znervózňuje ji to. Co si o ní pomyslí? Jak ráda by zalezla někam do kouta nebo se stala neviditelnou. Většinou to končí tak, že si zase zpátky kecne na svoji židličku. A vyčkává na hodinu. Některé vyučovací hodiny bývají opravdu zlé, ale přestávky ji drásají ještě více. Pronásleduje ji totiž stín. Stín, který za ní chodí všude, nikdy se od ní neodlepí. Proto se tolik bojí. Proto je tak nejistá. Před vlastním stínem však nikdy neuteče.