Sen

Stojím v kápi a plášti na obrovském kopci.Hledím na hvězdy jsou všude kolem mě, kam jen lidské oko pohlédne.
A v tu chvíli zapomnění,že žít už dál pro co není, ucítím po tváři jak slza cestu vytváří.Při vzpomínce na ni jenž naději přinesla mi a nakonec se ztratila v temnotě lidí, kteří jsou tak sobečtí a mocichtivý.
Hledím na ono město z kopce velkého a myslím na ni, do niž všechny naděje skládal jsem v tu chvíli vzpomínání
uzřel jsem jak další slza ztéká mi po tváři a hledíc dál na měsíc jak nádherně září jeho studené světlo hladilo mě po tváři a myslet pořád na ni jenž obětím jistotu ve mě vyvolá a co víc pocit ten jenž snad ani nejsem cítit hoden.
V tu chvíli jedinou jen my dva jsme zůstali mezi lidmi a kráčíc dál však být jiní.
Stíny chodí kolem nás však jen jedni barevní být...
až do konce při ní budu pevně po boku stát a ona po
mém....
A tak odcházím z onoho místa doufajíc že jednou se s ní k lesům vydám opět vstříc.....a za nimi jen pohlédnout na ně....na naše hory,hory milované !