obdiv a efektivita

Často obdivujeme lidi okolo nás, za to jací jsou, za to, co v životě dokázali, za to, jakou mají odvahu jít za svými cíli, za práci pro druhé a přitom nevíme, co je jejich motorem, proč to všechno dělají.
Donedávna jsem obdivovala jednoho člověka, který toho dokázal v životě opravdu moc, i když je ve „jenom“ dobrovolníkem, je neskutečně efektivní a oslavovanou osobností, zvládá koordinovat velký tým lidí, je výborným motivátorem, koordinátorem a kdo ví čím vším ještě. Zaslouží si náš obdiv a dík.
Minulý týden jsem se dozvěděla, že se tento kamarád asi před dvěma měsíci rozvedl, nevěděla jsem ani, že byl ženatý. Pak jsem nad tím ale přemýšlela a říkala si, že všechno má svou daň, jeho efektivita musela mít své meze a ve chvíli, kdy člověk tráví osm hodin denně v práci, víkendy na dobrovolnických akcích, přes týden 3 večery na poradách, po zbytek času připojen k netu odpovídá na dotazy a řídí na dálku středisko, jsou představy o partnerství poněkud zkreslené.
Jak moc vám pak přijde efektivní trávit víkend nebo dovolenou s partnerem? Neustále očekáváte nějaké výsledky za přijatelnou vloženou energii, nějaké indikátory úspěchu. Bohužel ve vztahu to tak nefunguje. Občas je potřeba investovat více, než momentálně můžeme získat, občas naopak těžíme nad limit.
Při práci pro ostatní vidíme určité výsledky, přínos pro ostatní, získáváme obdiv a úctu od okolí, vnímáme sami sebe jako užitečné. Co získáte ve vztahu? Dojem horské dráhy, u které si nejste jisti, jestli je pro vás příjemným zážitkem nebo stresující součástí vašeho života, často míváme pochybnosti o tom, zda-li by nám nebylo samotné/mu lépe, jestli nejsme jen závažím na noze toho druhého, pouhou brzdou – nikoli motorem. Nezískáváme obdiv od okolí – vždyť spokojené soužití dvou lidí, je něco naprosto bežného. Opravdu tomu tak je?
Zřejmě člověk potřebuje nějakou hlubokou jizvu, aby pochopil hodnotu vztahu, aby dokázal popřít efektivitu okolního světa a uvědomil si, co je vlastně důležité. Že proplétat se životem sám není až taková legrace a že obdiv jeho okolí není trvalou hodnotou nahrazující pochopení a oporu v partnerství. ano někdy ani tohle nestačí. Proč? V minulosti to tak bylo také? Nebo je to jen rys dnešní nedůvěry? Nebo co je vlastně tím správným cílem? Prácě pro druhé nebo pro druhého?
Další otázka, která mi v této souvislosti vytanula na mysli je, zda-li tento člověk najde větší oporu u ambiciózní workoholičky podobného ražení, která bude mít zajisté pochopení pro jeho pracovní nadšení, ale jen stěží bude schopna dotvořit to „teplo domácího krbu“ (vybavila se mi scéna z básníků, kdy na „sexuální hrátky“ pana doktora a slečny lékárnice byla vyhrazena výhradně úterý) nebo bude pro něho ideální partnerkou obětavá manželka, která bude trpělivě doma vyčkávat s teplou večeří na stole.. Jen stěží si dokážu představit, že stále existují ženy, pro které by byla tato druhá popsaná role „pouhé opory“ uspokujující, ale nemám odvahu tuto možnost úplně zazdít. Existují tyto ženy ještě?