Vánoční přání

„Tatínku, existuje opravdu Ježíšek?“ zeptal se malý Ondra svého otce. Ten ani na chvíli nezaváhal.
„To víš, že existuje.“
„A přinese mi nějaké dárky o Vánocích?“
„Určitě. Když budeš hodný…“
„Opravdu? Cokoliv si budu přát?“
„Ano, ale většinou jsou to, Ondro, dárky, které ani nečekáme. Ježíšek dává dárky, které chce tady.“
Tatínek si poklepal prsty na místo, kde se nachází srdce. Ondra z toho moc moudrý nebyl. Tak jak je to vlastně s těmi dárky?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V neděli byli s tatínkem a maminkou v kostele. Když odcházeli, Ondra se obrátil na tatínka.
„Ten Ježíš, který visí tam na kříži…to je stejný Ježíš jako ten, co nosí dárky o Vánocích?“
Tatínek se zasmál. Pak přitakal.
„Ano. To je stejný Ježíš.“
„Ale je přece ukřižovaný, mrtvý! Jak by mi mohl donést nějaký dárek?“
Tatínek se zarazil. Synovo uvažování mu do cesty nastražilo pěkně těžkou otázku.
„Víš co?“ obrátil se na Ondru. „Uděláme takový malý pokus. Během tohoto týdne napíšeš na lísteček své největší vánoční přání a lísteček připevníš za okno. Až bude Štědrý večer, uvidíš, jestli ti Ježíšek splnil tvé přání. A jestli ano, jestli se to tvé přání splní nebo jestli pod stromečkem najdeš dárek, který napíšeš na ten lísteček, pak budeš vědět, že On opravdu žije.“
Ondra to promyslel a dal tatínkovi za pravdu.
„Tak dobře. Napíšu to na lísteček a ten dám za okno. Jestli se to splní, tak budu vědět, že Ježíšek žije, i když v kostele je ukřižovaný.“


Každý den, když se Ondra vracel ze školy, procházel kolem jednoho muže. Byl to zbídačený člověk. Seděl na vozíku a neměl nohy. Zřejmě o ně přišel při nějaké dávné nehodě. Byl špinavý a zanedbaný. Ostatní děti si z něj často utahovaly a posmívaly se mu.
„Mrzák.“
„Beznožka“.
„Kripl.“
Ondrovi se jejich nadávky nelíbily, ale nevěděl, co s tím má dělat. Když však šel kolem onoho člověka toho dne, daleko široko nikdo nebyl. Muž seděl na vozíku a hleděl před sebe. Ondra si dodal odvahy a přistoupil k němu.
„Pane,“ hlesl. Muž se na něj podíval. Byl to pohled plný bolesti.
„Můžu se vás na něco zeptat?“
Muž chvíli mlčel, ale pak přikývl.
„Kdybyste si mohl splnit jedno největší vánoční přání, jaké by to bylo?“
Dlouhou chvíli bylo ticho. Ondra si už myslel, že muž na vozíku neodpoví. Ale on odpověděl.
„Chtěl bych být jeden den mezi lidmi, kteří mě budou mít rádi.“
Ondra čekal mnoho odpovědí, ale tuto ně.
„Děkuji,“ řekl a pokračoval na cestě domů.


Toho večera Ondra napsal na lísteček své největší vánoční přání. Položil lísteček na okenní rám a zatížil ho velkým kamenem, aby ho vítr neodnesl. Teď již nezbývá, než čekat na Štědrý večer.


Tatínek se každý večer díval za okno. Štědrý večer se již blížil a za oknem od Ondry zatím nenašel žádné vánoční přání. Onoho večera však za oknem ležel kámen a pod ním lísteček. Tatínek otevřel okno a rychle si lísteček přečetl. Čekal cokoli, ale tohle ne!


Štědrý večer nastal. Pod vánočním stromečkem se kupily dárky. Ondru dárky přitahovaly, avšak daleko více ho zajímalo, jestli Ježíšek opravdu žije. Tatínek i maminka se v šest hodin večer sešli s Ondrou u štědrovečerního stolu.
„Tatínku, my budeme mít návštěvu?“ zakroutil Ondra nechápavě hlavou, když si všiml, že u stolu je prostřeno pro čtyři lidi.
„Počkejte chvíli,“ řekl tatínek a odešel do chodby. Vrzly dveře…chvíle napětí. Ondra zavřel oči. Co se asi děje? Kdo asi ještě přijde na večeři, ptal se Ondra sám sebe. Po chvíli otevřel oči. U stolu seděl muž na vozíku.
„Dobrý večer,“ pozdravil muž zdvořile. Byl učesaný a hladce oholený. Na sobě měl čisté kalhoty a košili.
„Dnes máme návštěvu,“ řekl tatínek. Ondrovi se rozzářily oči. Muž na vozíku toho moc nenamluvil, ale děkoval stále za jídlo a za pití. Oči se mu zalily slzami, když rozbaloval několik dárků, které byly označeny jeho jménem. Tvář mu zářila. Byl šťastný. A Ondra byl šťastný, že je tady s nimi. Okolo deváté hodiny muž za vše poděkoval, omluvil se a opustil je.
„Užijte si pěkné Vánoce,“ popřál jim a zmizel ve tmě štědrovečerní noci.


„Tak už věříš, že Ježíšek žije?“ zeptal se tatínek, když Ondru ukládal ke spánku.
„Žije.“
Chvíli bylo ticho. Pak Ondra dodal.
„Zemřel sice na kříži, ale dále žije tady,“ a poklepal na místo, kde se nachází srdce. „V srdcích těch, kdo v něj věří.“
Tatínek se usmál, popřál Ondrovi dobrou noc a zhasl světlo.


Muž na vozíku seděl venku na svém obvyklém místě. Toho večera mu nebyla zima, hřál jej pocit lásky. Sáhl do kapsy a vytáhl malý lísteček. Rozbalil jej. Velkým dětským písmem na něm bylo napsáno.

Ježíšku, přeji si, aby ten muž na vozíku byl jeden den šťastný.