Prý jsme na tom stejně

Jsme na tom prý stejně. Obě zklamané. Zradili nás ti, jimž jsme věřily. Obě jsme doufaly, že naděje umírá poslední a ona najednou umřela. Co by člověk neudělal pro druhého? Prominul nevěru, nezájem, opovržení? Dokázal sám sebe zapřít, opomenout své potřeby, zahodit své sny, přizpůsobit se.. A stejně, stejně to bylo k ničemu. Člověk zůstal sám, bez své hrdosti, svých nadějí i snů. Co jsme udělaly špatně? Milovaly málo nebo snad moc? Slepá důvěra, která byla zrazena má být darována dál nebo bude raději střežena?
Kdo je na tom hůř? Já jako Sysifos zkouším své štěstí znovu - třeba to napodruhé vyjde. Ale moc mi to nejde, je těžké dát důvěru, když byla ukradena a nový majitel se necítí být vinen, nýbrž ublíženým. Je těžké najít hranici sobectví a altruismu, je těžké teď říct miláčku, člověk ztratil svá slova a neví, jestli je chce dát v šanc ruské ruletě znovu.
Řeklas, že od teď Tvé štěstí stojí na Tobě. Tvoje bříško naivně dál roste, asi se teď težko předává pozitivní náhled na svět, když člověka trápí problémy s bytem, rozvodem, milenkou a osobním zklamáním. Svým způsobem Ti závidím, budeš mít toho skřítka, o jeho přízni nebo nepřízni budeš rozhodovat ty sama, budeš moci rozhodovat a nebýt jen vláčena okolnostmi, budeš se moci radovat z každého nového slova a svou lásku budeš mít komu dát. Zvláštní, místo toho, abych byla ráda, že jsem odhalila zločince planým poplachem, lituji plaností celé situace...
Asi se rouhám...