Nejdůležitější člověk v životě

Vzpomínám na ten den, kdy jsme spolu šli po silnici a povídali si, pamatuji si tvůj úsměv, když jsem Ti říkala, že mám strach, že nikdy nic nedokážu, že nikdy nepřekročím tvůj stín. A tys mi odpověděla, že už sem ho překročila a víš, že já dokážu všechno, co chci. Pamatuji si, když jsem chtěla jít do Rozjezdu pro hvězdy, jak opatrně ses mi snažila říct, že neumím zpívat, ale že umím tančit. Pamatuji si, jak krásné to bylo, když si mě kolíbala ve své náruči, a říkala, že bude všechno dobrý. Pamatuji si tvoje šťastné oči, když sem chtěla založit časopis, dokud jsi tu byla, měla jsem právo na svůj názor, a vždycky sem věděla co je správné a co špatné. A co se stalo teď? Mám strach, bojím se, že nikdy nepřekročím tvůj stín. Zemřela jsi a já Tě viděla mrtvou, a v ten den zemřelo něco ve mně, nejsem stejná, změnila jsem se, lidé ubližují, víš to? Ti nejbližší lidé Ti podrážejí nohy, věděla jsi to? Není tak lehké dosáhnout toho, co chceš? Proč to s Tebou bylo tak lehké? Proč mi nikdo neublížil a proč to tak bolí? Proč už tu nejsi, abys mě objala a řekla: to bude dobrý? Já vím, už nemůžeš. Už to nejsem ta, co by sis pamatovala už sem ta, co se musí smiřovat s celoživotním bojem a prohrou. Ale vím, že i tak bys na mě byla hrdá i kdyby to mělo být jenom za to, že pokaždé když mi někdo podrazil nohy tak sem se zvedla a šla dál. Možná bys mi dala facku a řekla, ať se proberu, že život jde dál, nebo by si mě donutila to jen tak nevzdávat, chci být ta, co jsem byla, ale už to nejde, nemam svoji oporu svoji ochranu, za kterou se můžu schovat, nemam tu svoji mamku, aby mi poradila, tak jak to nikdo jiný neumí. Jsem tu sama mam strach, že nepřekročím její stín, myslím si, že nic nedokážu, už nemůžu mít svůj názor. Jsem sama, ale snad jednou přijde tan den kdy se to zlomí a já budu taková, jaká chci být, jen už nebudu mít u Sebe toho, koho chci, vždy to bude bolet, ale musím se s tím smířit. Ale věřte mi, že je to zatraceně těžký.