Podstata štěstí

Občas mám ráda svou společnost. Občas dokážu být sama. Pustím si hudbu, zhasnu téměř každé světlo v pokoji a tiše se sama sebe ptám, co je mým životem, co mě utváří a formuje. Co vlastně řídí mé kroky? Je to snad osud, nebo opravdu záleží jen na mně samotné? Copak mě neženou kupředu mé sny? Jistá pravidelnost, limity, zákony, kterými jsem se naučila řídit? Je to všechno opravdu jen v mých dlaních?
Občas dokážu být šťastná, občas opravdu děkuji, že tady smím být, probudit se, cítit život v konečcích prstů, občas se na někoho usmát, ačkoli mě onen člověk v davu vlastně vůbec nezná. Mine mě, jako stovka dalších náhodných kolemjdoucích, kterým není souzeno prolnout mým životem. Tak jako mně není souzeno prolnout tím jejich. Můžeme se míjet, letmo dotýkat, zachytit něčí oči, slova, která jsou nám blízká a přes to všechno nebudeme přáteli. Přes to všechno se sami sobě ztratíme. Kdo řídí naše kroky? Kdo vytváří onu příležitost, onen fakt, zda sebou prolneme, či nikoli…
Každý si v sobě nosíme štěstí. Ukrývá se hluboko, proto je tolik vzácné. Člověk si jej musí zasloužit. Nelze jej ukrást, dokonce ani poztrácet, vypůjčit či zaprodat. Lze jej pouze promarnit, čekat na rohu ulice, která je tak bezpečná, známá, na dotek. Zatímco skutečný život začíná tehdy, pokud se opravdu rozběhneme. Je jedno jak rychle, je jedno jak opatrně, nezáleží na tom, kolikrát upadneme, rozdrásáme ruce do krve. Pro tu onu trošku štěstí opravdu stojí občas lapat po dechu. Cítit vítr ve vlasech. Nebát se někoho dotknout v davu. Protože ten někdo nás může chytit za ruku a my zjistíme, jak dokonalý je.
Opravdu si myslím, že samotné štěstí spočívá v druhých. Ne ve věcech, jež jsou pomíjivé, věcech, po kterých toužíme a které můžeme koupit na každém rohu, kde čeká celý zástup těch, co se zapomněli rozběhnout.
Možná jsme pouhou snůškou hloupostí, které začínají raním probuzením, lžící, ze které pomalu stéká do čaje med, několika pootočeními volantu, vlevo či vpravo, nenáviděnými věcmi, které je potřeba udělat, odpoledním zastavením u někoho milého, koho jsme třeba kdysi někde museli potkat, aby nás posléze uchvátil. Párem zrníček cukru ne dřevěném stole, které sbíráme bříškem prstů. Červeným lakem na novém autě, vysokými podpatky, které ťukají brzy z rána o dlažbu, hudbou, která vznikla jen tak mimoděk, nepřístojnými myšlenkami, které nás občas ženou do záhuby, drobnými mincemi, které házíme pro štěstí. Jsme vším, čím si jen přejeme být. Vším co lze i nelze uchopit, pojmout, odkládat a nést celým svým životem. Jsme něčím velmi zvláštním, něčím, čemuž může občas unikat smysl, který však znovu objevíme, když přestaneme vnímat vrásky na svém čele a skutečně se rozběhneme. Pak možná objevíme podkrovní pokoj s výhledem na hvězdy, které z rána vystřídá slunce…