Vánek dětských radovánek

Sedím tady na té nově upravené lavičce s nalakovaným dřevem a koukám se už několik hodin před sebe, jen tak do země. Letní větřík probírá moje dlouhé tmavé vlasy zprvu nenápadně, a pak se zničehonic nabourává do skrytých chodbiček mé paměti a vyvolává mi v hlavě vichřici vzpomínání.

Seděla jsem tady i před deseti, možná i patnácti či více lety. Nebyla tady žádná nalakovaná lavička, vyasfaltované chodníky ani vyumělkovaný vzhled panelového sídliště. Stála tady stará, věčně zaprášená lavka z vetchých prken s betonovým základem a lehce se rozpadala. Kdykoli jsem se na ni posadila, ucítila jsem nádheru všeho, co zažívali lidé, kteří na ní sedávali přede mnou, jako by její ztrouchnivělé dřevo pamatovalo každý detail lidských životů a toužila se o ně se mnou podělit.
Kolem mě pobíhali mí kamarádi, házeli si míč nebo si hráli na schovávanou, skákali přes švihadlo, kreslili křídami po betonovém chodníku, a nebo tam prostě stáli a povídali si.
Jak letní vítr foukal, tráva úžasně šuměla. Někdy jsme v ní lehávali a dívali se na nebe olemované dvěma paneláky, jindy jsme na dece hráli všelijaké hry, smáli jsme se, a když někdo z nás dovedl pejska, morče nebo jiné zvířátko, měli jsme o veselí vystaráno.
Pobíhali jsme po hřišti, klouzali se na skluzavkách, stavěli jsme bábovičky z písku, vzájemně jsme se učili kotouly na barevných kovových hrazdách.
Pokud pršelo, shromáždili jsme se pod stříškou u vchodu některého z paneláků, poslouchali déšť a vnímali jeho vůni, když kropil trávu a stromy. Poslouchali jsme užasle hřmění bouřky, které se rozléhalo všemi těmi desítkami oken, jako by na světě neexistovalo nic jiného k obdivování. Jakmile jsem dostala hlad, přišla jsem domů a mamka mi udělala rohlík s paštikou. Pamatuju si dodnes ten nádherný pocit, když jsem se mohla najíst po tak nádherném odpoledni, které jsem prožila se svými kamarády spoustou her, s plným nadšením a veselím. Nebyl to obyčejný hlad – byl to hlad, který se dostavil z čisté radosti, bylo to vyčerpání, které jsem cítila díky smíchu a blbnutí s jinými dětmi, a takový hlad nemohlo nahradit nic jiného.

Vzpomínám na to při každém letním větříku, třebaže každým dalším rokem je víc a víc prostoupený prachem ztraceného dětství. Vzpomínám s láskou a dojetím na každý okamžik, který jsem na tomto sídlišti prožila. Na každé dítě, které bylo stejně veselé jako já a které, stejně jako já, lítalo každý den po venku, aby se znovu setkalo se svými kamarády. Na každou bouřku a na každý slunečný den, na všechny hračky, které jsem měla a které měly ostatní děti. Pamatuji si na to všechno, a třebaže mě to nutí k slzám, miluji tyhle vzpomínky. Dokonce i na tu ránu do nosu, kterou jsem schytala od Břetislava, vzpomínám s úsměvem.

Sedávala jsem tady vždy, když jsem lavičce svěřovala své pocity štěstí, každodenní radosti z přátel, z laskavé rodiny a bezstarostného života. Byla jsem malá holka, nosila jsem malá barevná trička a kraťasy a brávala jsem s sebou balónek od babičky, která mi strašně ráda nakupovala všechno, co se mi líbilo. Měla jsem ráda všechny lidi ve svém životě a naplno jsem jim projevovala svůj dětský úžas i radost z toho, že mi dávají tolik krásných věcí a že se mi tolik věnují. Vždy jsem si připomínala nafukovací hračky a zmrzlinu, které mi děda kupoval v Oseku, smažený květák a pečená kuřátka, které mi pekla babička na každou návštěvu, i to, jak mě můj táta nosil za krkem a já se ho držela za vlasy.
To vše mi každý rok přináší znovu a znovu jemný a nenápadný letní větřík.

Dnes tu sedím, z očí mi teče moře slz, a vzpomínám úplně stejně, jako to dělávám každý rok. Ale ne jako veselé dítě radující se ze všeho, co vidí. Během pár roků tady budu pobývat jako učitelka chemie a fyziky, jako někdo, kdo v sobě nosí skryté ideály o radosti ze života, třebaže je sám uzamyká do staré truhly ve své paměti. Jsem dvacetiletá holka, možná bych řekla, že už jsem hodně velká ženská, a stejně tady brečím jako tenkrát, když mi někdo rozšlápl bábovičku z písku.
Kolem mě sem tam někdo projede na kole, pod stříškami u vchodů se povalují někdejší mí kamarádi v hromadách vajglů a plechovek, a vůbec nevnímají, že kousek dál od nich sedí někdo, kdo si pamatuje, kým dřív bývali. Oni to nevědí. Žijí svou ubohou přítomnost a na to, co jim mělo pomoci uchovat si to hezké a kouzelné, jako by schválně zapomněli. Zatímco já se nimrám v každé krásné vzpomínce, které díky nim mám, oni se naopak snaží vytvořit ze sebe model ztrácející se generace a k něčemu takovému, jako je dětství, se vracet odmítají.
Nevědí, kdo jsem. Třebaže jsou tam, deset metrů ode mě, nemají ani ponětí, kdo jsem.
Jsem jiná. Vypadám jinak, chovám se jinak, a žiju jinak. Přesto – proč já si je pamatuji a oni mě ne? Udělalo to s nimi to dospívání?
Vždy je mi všech těch lidí tolik líto. Když vidím svoji malou sestru sedět u televize nebo počítače, říkám si, kdy se to všechno tak změnilo? Kdy lidem přestalo záležet na těch přirozených kouzlech lidského života a stali se závislými na planých náhražkách komunikace, jakými jsou počítače a mobily? Jak může počítač nahradit pobíhání po venku s kamarády a poslouchání bouřky?
A kdo k čertu zavedl pití a kouření jako jediný „normální“ styl? Proč můj život každý z nich nazývá nudným, když ani netuší, kolik krásy by mohl bez „přizpůsobení se“ vidět a zažívat?
Nezáleží mi na tom, co si myslí, ale proč přemýšlejí takovým způsobem. Jak mohli zapomenout na svoji radost z každého dne? Je to těmi počítači? Nebo je to jimi?

Jistě, změnili jsme se do jednoho. A když se měníme my, mění se i svět. Nebo se mění svět a my se měníme kvůli němu? Třeba je to vzájemné. Nikdy jsem nepochopila, kam se ztratila všechna radost a láska, kterou jsem tenkrát cítila.
Je prokletím stát se dospělým. Je to smutné, když vím, že nic z toho už nemůžu vrátit. Je to ošklivé stát se osobou, která nemůže vyběhnout ven a skákat přes švihadlo, aniž by si ostatní dospělí nepomysleli, že je duševně chorá. Vše je to jen o vážnosti a předstírání. Vždy jsem tolik snila o tom, jak budu mít život ve vlastních rukou a z celého srdce jsem se těšila na každý rok, který mi do dospělosti zbýval. Ale pak přišel přelom a ze mě se stala jakási osoba bez radosti, plná starostí, znechucení a tíhy.
Najednou mi došlo, že ať svoji rodinu miluji sebevíc, nemůžu prostě přijít k mamce, tátovi, svým dvěma sestrám, babičce a dědovi, všechny je obejmout a říct jim, jak moc si jich vážím a jak moc pro mě znamenají. Jak strašně jsem jim vděčná za všechno, co pro mě udělali a stále dělají. Místo toho jsem doma nějaká izolovaná sebestředná fúrie, která rozebírá svůj život a na rodinu kašle. Nejsem taková jako tenkrát, kdy jsem mohla komukoli vběhnout do náruče a usmát se na něho s vyceněnými zoubky. Nedokážu to.
Za ta léta jsem v sobě vypěstovala tak obrovskou a tvrdou zeď, že ji nemůžu probourat. Místo dětské radosti a štěstí ze všech lidí kolem mě cítím jenom zoufalství a lítost nad pomíjivostí, a stejně tak nad vlastní uzavřeností. Odjakživa jsem se obětovala pro všechny své přátele, zatímco ke své rodině jsem postupně ztrácela otevřený vztah. A můžu říct, že svoji rodinu miluji stejně jako tenkrát, třeba ještě víc, že bych jim pomohla se vším, co by bylo možné, a všechny do jednoho bych objímala štěstím, že je mám.
Ale nejde to. A myslím, že jsem to snad od dětství už nikdy neudělala. Jednou se mi to možná podaří, ale mám dojem, že než bych něco vůbec řekla, odsekla bych to nějakou nadřazenou blbostí, aby si o mně nadále mysleli, že jsou mi volní a já se nemusela rozbrečet kvůli lítosti, kterou v sobě po ta léta nosím.
Proč? Kladu si tu samou otázku každý den. Ráda bych sestru poklepala po zádech a šla se s ní dívat na film, a místo toho za mě odpoví moje vnitřní fúrie a chladně jí odseknu, aniž bych chtěla. A když se pak začínám vztekat sama na sebe, na to, jaká jsem, a jakou jsem se „stala“… je už stejně pozdě.
Já vím, že se můžu stále změnit a že se mi to třeba jednou podaří – probít se skrze vlastní hněv na svoji povahu, ale zatím jsem stále ve fázi nepochopení sebe samotné.

Proč je dospělost tak odporná? Proč s sebou přinesla tolik tíhy, bezmoci a pocitu marnosti? Proč jsem jako dítě milovala úplně všechno a jako dospělá vnímám všechno jako zbytečné a nicotné?
Mám svůj život, mám ho ve svých rukou, můžu si s ním dělat cokoli chci. Ale nevím co. Nevím jak. Zdá se mi marný. Vážím si ho, a moc. Snažím se naplnit každý den radostí a štěstím, a někdy se mi to opravdu podaří. Ale… proč se o to sakra musím snažit?!
To musím o trochu radostného okouzlení bojovat? Jaktože už není přirozenou součástí mého života? Dospělost je jako mor, jako nějaká nemoc, která ve mně úplně sžírá veškeré štěstí a radost a plní mě strachem, starostmi a nesmyslnou tíhou. Místo krásy, kterou jsem jako dítě viděla úplně ve všem, teď vnímám své okolí jako pytel nervů, bolesti a utrpení. A někdy mívám skutečně pocit, že život v dnešní době je nejmarnější marnost na světě.

Ano, dlouhé, předlouhé hodiny si tady povídám sama se sebou. Jako obvykle. Ani s mou starou známou chatrnou lavičkou nemůžu své pocity sdílet, neboť moje i její vzpomínky si odnesla s sebou tam, kam ji po rekonstrukci odvezli.

Posílám každou svou bolest měsíci a hvězdám. Třpytí se jako moje slzy. Každá slza pro jednu hvězdu, a každá hvězda pro jednoho člověka. Možná jsem naivní. Možná nedovedu vrátit čas a možná těžko hledám cestu ke své dětské radosti ze světa. Ale věřím, že i ti, co dnes vypadají nejztracenější, jednou tu radost zase najdou. Třeba za tisíc let po mně.
Ale najdou.