Trubka k večeru

Nejsem ani trochu vtipná, vypadám jak špatně namalovanej klaun. V hlavě mi zní nej dechderoucí písníčky. Šla jsem podél chodníku a narážela do lidí. Nezajímal mě jejich výraz tváře. V autobuse jsem zasedla starší paní a měla skleněný oči. Sama. V celý týhle díře. Víc než nepochopena. Ukázali jste mi záda, žďuchli jste mě do hnědnoucí kaluže, házeli jste mi pod nohy klacky. Nemám pocit odplaty. Za to mi nestojíte. Mám svoji hrdost. Nechala jsem si oholit hlavu do hola, ale seděla jsem vzpřímeně. Za to jsem na sebe pyšná. Ale pýcha mě opouští, když si uvědomím, s kým to hraju u stolu tu společenskou hru. Jsem kořistí hyenismu. Můžu si rvát vlasy seč můžu, ale bolí to stejně. Bolest bezmocnosti.
Mám chuť se stočit jako malá holčička do klubíčka. Obejmout svoje malá kolínka a plakat si to svých sněhově bílých punčocháčků. Nechat se hladit po vláscích a slyšet hlas: "Neplač maličká, to se spraví". A vidět plakat chlapa a vyslovit ze svých drobných úst: "Tati, proč pláčeš?". Obejmul by si mě a my by jsme plakali spolu. Né tehdy. Ale teď. Tady. V tuhle chvíli. Čekám tu na tebe. Ale neslyším ani zrnčení zvonku, ani hlas telefonu. Jsme tu jen my dva. Zhořknutí a já.
Pouštím je jako draky na podzim. Naschvál, ať tu zanechají ve vzduchu svými tónovými ocasy stopu. Zní pomaleji jedna než druhá. A já si pomlaskávám. Naschvál omývám řasy slzama, aby maskara co nejvíc stekla na můj obličej. Usadila se v koutcích, umazala mi tváře, aby trochu zbylo i na polštář. Cuchám si vlasy, zajíždím do nich rukama, tahám se za ně, až to bolí a trochu u toho kvílím. Chci, abych opravdu nejen cítila, ale i viděla před zrcadlem, jak ouvej mi je. Nejsilnější triumf je zkontrolovat monitory telefonů a prohlásit tu větu: "Všichni na mě serou, nikdo mě nemá rád.".