Proč nejsem jím?

Proč nejsem chlapcem? Proč musím být dívkou, která pláče, když jí někdo ublíží, když jí někdo zlomí srdce? Zajímalo by mě, jaké to je, být jím. Být chlapcem. Na oko se přetvařovat, že ho nic nebolí, nic ho neraní a doma se vyplakat do polštáře, řešit problémy pěstím a ne se jimi zaobírat do nekonečna a nenacházet řešení. Ráno bych si přečísla vlasy hřebenem, vyčistila chrup, oblékla něco na sebe a letěla bych na školní autobus. Dívka musí vstát, zkontrolovat svůj obličej, své řasy přetáhne několikrát mascarou, obtáhne je tužkou na oči a popřípadě nanese stíny, trochu pudru nebo make-upu, snaží se vypadat co nejlépe, aby nějakého kluka uchvátila, oslnila. Snaží se líbit sama sobě. Kdybych byla hoch, naslouchala bych dívce, vyslechla bych si její trápení, zvala ji do kin, na romantickou večeři, vydržela bych stát klidně dvě hodiny před zkušebními kabinkami, protože vím, jak je to pro dívku důležité. Kdyby mi dívka řekla, abych omezila alkohol, omezila bych ho, nechtěla bych jí ublížit, nechtěla bych ji ztratit. Snažila bych se jí dělat radost, rozmazlovat si ji, hýčkat, ale vy jste jen kluci. Nechápete naše starosti, nechápete jak je pro nás důležité, aby se vám naše oblečení líbilo, nechápete jak je pro nás důležité, když slyšíme: Sluší ti to, miláčku. Nechápete nic, jste jen kluci.