Zase se jednou zamyslel

Ležíte doma, máte horečky, není vám zrovna dobře. V těchto chvílích se lidem zastavuje čas, všechno kolem nás běží pomaleji a s bolestmi těla přichází i depresivní myšlenky. V dnešní uspěchané době je to jeden z mála okamžiků, kdy vidíme svou budoucnost s odstupem.

Před týdnem se mi přihodilo něco podobného a následujících sedm dní jsem bojoval s nemocí a s obavami.

Jednou v noci, když jsem kvůli kašli nemohl usnout, projela mnou vlna mrazu. Nebyla mi zima, jen jsem se uvnitř třásl strachem. Bál jsem se sám o sebe. Byl to sobecký strach z budoucnosti, strach z toho, že ztratím to nejcennější.
Mám svou vizi a vím co udělám, když k tomu dojde. Žádná sebevražda, na to si moc vážím života a jsem příliš zbabělý. Moje vize je hodně založená na naději. Věřím, že naděje umírá poslední a hlavně věřím, že jsem našel své místo...

Chmurné myšlenky tohoto typu už tak neprožívám. Pokud se budu neustále pitvat ve svém vlastním strachu, nic dobrého z toho nevzejde. Proto jsem v posledních dnech zvažoval, kterým směrem se mám vydat.

Jenže na konci celého zamyšlení jsem se ocitl na začátku, cesta je jen jedna.
Je to ta cesta, kdy kráčím ve dvou. Možná časem dojdeme na křižovatku a jeden z nás odbočí. Ale do té doby, do té doby bychom měli žít a užívat si společné cesty.
Snad to nepřepísknu, snad ti nechám dostatečnou volnost a snad pochopíš moje kroky.

Ještě pár nepříjemných okamžiků a pak ruská ruleta se slepými náboji.

Oba, tím co jsme prožili, nemáme rádi komplikované situace. Tak to nekomplikujme a zbořme ty poslední zdi mezi námi.

Život je cesta z plenek do plenek a jak mi řekl můj nejbližší vrstevník: "Stárneme protože si myslíme... že musíme. A to je ta největší chyba lidstva.

Oči jsou oknem do duše? Nesouhlasím. Oči jsou duší samotnou.

.