Smutek...

Proč mi to proboha dělá? Začnu mu zase věřit a on mně vzápětí znovu zklame ...! Nejhorší na tom je, že přileze a já ho vezmu na milost, i když vím, že to zase dopadne stejně! Vždycky mě zklame! Vždycky to bolí! Strašně bolí! A já nemám tušení jak se tomu vyvarovat! kdybych se s ním rozešla, vím, že jed ve mně by mně pohltil úplně, a já bych se vzdala bez boje. Poddala bych se smutku a nechala bych se unášet. Vím, že kdybych se s ním rozešla, ztratila bych kus sebe! Anebo ne? Je to jen úkaz mé slabosti? Úkaz toho, že se nechci vzdát toho co byla a toho co by mohlo být? Kde je pravda? Kde je problém? v čem je chyba? Ve mně? V něm? Bolest, kterou cítím lze potlačit jen velmi těžko ... Vždycky mi to ublíží. Vždycky brečím. A nikdy nevím jestli to někdy přestane. Vždy, když tento stav přijde si připadám neskutečně prázdně. Jsem jak prázdná skořápka!!! POMOZTE MI VEN!!!!!!!