Štěstí a smůla

Štěstí a smůla jsou běžně používanými termíny, například komentáře právě probíhajících olympijských her se jimi jenom hemží. Je ale třeba si v nich udělat trochu jasno. Nemám nic proti používání těchto termínů pro označení málo pravděpodobných jevů, které nás nějakým způsobem ovlivňují (štěstí – pozitivní jev, smůla – negativní). Je vhodné je nějak nazývat - na příkladu ze studentského prostředí: je snadnější říci, že jsem měl u zkoušky smůlu, než že nastal pro mě negativní málo pravděpodobný jev, a sice že jsem z 30 otázek 2 neuměl a jednu z nich si vytáhl. Zdá se mi ale, že nekončíme, co se smůly týče, pouze u označení negativního jevu, ale toto vyjádření dostává jiný význam a používáme jej jako omluvu naší nepřipravenosti, neschopnosti… Ze smůly se tak stává nezávislá entita, která jako vyšší moc zasahuje do našich životů a způsobuje nám problémy. Když pak neuspěji u zkoušky a řeknu, že jsem měl prostě smůlu, nemyslím tím pouze výše popsané označení skutečnosti a fakt, že jsem zkoušku podcenil a nepřipravil se, ale svádím situaci na smůlu (nebyla to moje vina, může za to smůla). Nad míru úsměvné je pak používání výrazu smůla ve sportu. Až mám skoro pocit, že sportovci neprohrávají z toho důvodu, že byl někdo rychlejší, lepší, ale mají zkrátka smůlu (zejména fotbalisté a hokejisté z jiných důvodů snad ani neprohrávají).

Pokud se někomu naopak daří, pak nedosáhl dobrého výsledku svou pílí, snahou; nepřiznáme mu, že je v něčem dobrý, možná lepší než my, ale měl prostě štěstí. Tedy že jeho úspěch nebyl pouze málo pravděpodobný, ale byl navíc zásahem svět ovlivňující nezávislé entity zvané štěstí. Štěstí takto z pouhého označení skutečnosti povyšuje například i přání k narozeninám. Štěstí přejeme téměř vždy, čímž ale nepřejeme, aby daného člověka posedl „démon“ štěstí, ale zkrátka aby se mu dařilo (nastávaly pro něj pozitivní málo pravděpodobné jevy). Vrcholem je pak upřednostnění štěstí před zdravím: „Přeji hlavně štěstí - na Titaniku byli všichni zdraví a k čemu jim to bylo?“ Kdo pronese tuto větu, dělá ze štěstí a smůly prvotní hybatele a zcela ignoruje zákon příčiny a následku. Dle mého názoru však lidé nebyli vedeni na Titanik entitou zvanou smůla, která je za límec přitáhla na loď, ale sami si koupili nebo jiným způsobem pořídili lístek a rozhodli se nastoupit. Naopak lidé kteří loď nestihli nebyli bržděni entitou zvanou štěstí, ale příčinou vlastního či cizího jednání nebo jiných přírodních vlivů odjezd zmeškali. Stejně tak havárie samotná nebyla smůlou, ale následkem jednání kapitána či dalších osob a přírodních vlivů (samotná existence, poloha a tvar osudné ledové kry)… Snad bylo použití příkladu s Titanikem dostatečně srozumitelné a ilustrativní a ne příliš nevhodné.

Tak co myslíte, nedaří se nám, protože jsme některé věci podcenili, nepřipravili se nebo na ně prostě nestačíme a nechceme si to přiznat a označit skutečnou příčinu (většinou naše vlastní jednání)? Nebo nás snad ovlivňuje na všem nezávislá smůla či štěstí a nedá se zkrátka nic dělat?