Řekni mi, kdo jsem.

Řekni mi kdo jsem..
Zas a zas ta samá písnička.. Má ale něco do sebe.
Jako všechny. Každá písnička, každý song, má něco do sebe. Holt jsem z těch co písničku krom poslouchání taky vnímají. Z těch co se zamýšlí nad textem. Ano tak to prostě je!

Taky bych chtěla vědět jaká doopravdy jsem. Jasně, to co Vám lidi napíši na profil je jedna věc, no druhá je to co si o Vás doopravdy myslí. To lidi nikdy neřeknou. Radši pravdu pěkně zabalí. O tom je celej svět. Někdo neví na čem je, z toho vznikají hádky, ponižování se ale i vydírání a zbytečný rozchody...

Třeba jako včera. Co bylo za den, kolik bylo hodin a jestli myslím teď středu, pátek či pondělí, je úplně jedno. Byl to prostě den, jako každej jinej, ničím nevynikal.
Ničím se nezapsal do vzpomínek určitého okruhu lidí ani nic tomuhle podobného, ne!
Začal a taky skončil, ale něco se přeci jen stalo.

Nějak sem nemyslela na nic, nic se mi v hlavě nepromítalo, nic sem neřešila. Prostě sem šla. Najednou mi zazvonil mobil. Sms-ka. Popravdě nečekala sem. Vážně ne. A ten text, ten mě zarazil nejvíc. Zas si někdo stěžuje, že si na něj neumím udělat čas, a jak šíleně moc sem se změnila a jak to všechno bylo o prázdniny jinakší a teď jak sem to všechno pokazila já.

Vždyť jo, taky co jiného sem mohla čekat, když je teď pro mě v popředí spíš škola a pak až nějaký aktivity venku s kámošema. Ale tohle hodně těch mých kamarádů nechápe. Na smsku neodpovídám, taky jak, když nemám kredit, že? A stejně nevím co smysluplného bych dotyčnému odpověděla? Snad jenom : Hele možná ti asi nedošlo že je půlka října a že chodím na střední a musím se učit?“

Přicházím domů. Jeden z těch dnů, kdy nestíhám oběd v tý jídelně která je někde úplně mimo školu, a vaří tam pouze do půl třetí. Takže jdu vyrabovat ledničku. No úžasný, lednička poloprázdná a tak odcházím do pokoje s prázdným žaludkem s jablkem co zůstalo ze školní svačiny, v ruce. Sedám k počítači. Zapínám. Sotva sem si postačila sednout někdo zvoní. Neběžím, jdu pomalu, čekám kolikrát dotyčný stihne zazvonit než dorazím ke dveřím. Jednou ! Tady má někdo trpělivost, myslím si .. „

Avšak, sotva otevřu dveře, všechny moje myšlenky se vytratí. Před dveřmi stojí odesílatel té odpolední sms – ky. Vypadala celkem, jak to říct. Jak kdyby se mě chystala zabít.
To co následovalo pak, je asi všem jasné.
Hádka. Úplně zbytečná hádka. Důvod?
Já nemám čas a někdo chce abych si ho výhradně pro něj dělala. Nechtěla sem takový věci řešit přes dveře, zvu jí dál. Prý nejde. Prý si potřebuje zapálit. Beru klíče, zamykám, jdu.
Procházíme celým sídlištěm a kolem dokola vysvětluju jednu věc :

„ Si taky na střední zkus pochopit, že já nekončím ve škole stejně jako ty.. že já nejsem doma každý den ve dvě. Chápeš? „
„Ale vždyť včera si byla doma už ve tři a když sem pro tebe přišla ať jdeš ven řeklas mi že se musíš učit“
„ Ale taky že si pro mě přišla 5 minut po tom co sem sotva dorazila ze školy a nestihla sem se ještě ani pomalu zout“
„ Ty nemáš čas, ty se musíš pořád učit, uvidíš jednou se z toho učení zblázníš, uvidíš to „
„ no zbláznit se nezblázním protože já se neučím moc a většinu o přestávkách..věř mi .. – snažím se to konečně urovnat.
„Ne nevěřím! Dělej si co chceš a na mě jednoduše zapomeň, myslela sem si ze si kamarádka a že si umíš udělat na mě čas a ze na starý kamarády nezapomínáš, očividně se pletu že? „
… Věrili by jste tomu ze tenhle rozhovor trval 2 hodiny? Že sem dve hodiny vysvetlovala tak primitivni věcí?

Lidi si dělají zbyteční nervy z úplných primitivních blbostí, pak jsou z toho ve stresu, a nevím co všechno. Zakládá se to možná tak na tom, že se jeden druhého nesnaží pochopit, ale každý je ten, ten hlavní který má vždy pravdu..

„Káťo si v pohodě? Už asi pět minut na Tebe mluvím, a ty nic. Si totálně mimo už mě ani neposloucháš jo? To je od tebe pěkný fakt „
„Ale poslouchám jen si právě říkám jestli by nebylo lepší neřešit takový blbosti ale radši třeba probrat kdy okouknem znova Prágl? „…..