Tvořme rozruch!

Pokusím se ohlédnout a rozpitvat změny posledního měsíce. S hrůzou a úžasem zírám jaký je ze mě revolucionář. Nebo si na něj alespoň hraju.

Stále víc toužím po změně. Přeýšlím, jestli je to mou povahou anebo za to může puberta. Třeba je to jen krátkodobý zkrat, který by Freud okamžitě vysvětlil nějakým odborným termínem. Uvažovali jsme s přáteli, proč vlastně chceme to, co chceme. Korunovali nás dětmi dostatku a tak bychom měli držet hubu a krok. Ale nikdy nebude nikdo spokojený. Alespoň já ne. Na jednu stranu jsem ráda za to, v jaké době vyrůstám. Mám ovšem záchvaty paniky, které mě nutí dělat cokoliv, co mne vytrhne z každodení šedi a otupělosti bytí. Nechápu tyhle stavy, a moji vrstevníci je snad ani nepociťují. Řeší normální problémy, jsou celí zabředlí v normě a já jim jí narušuju.

Chci něco dokázat. Abych, až budu jednou na sklonku života unaveně sedět před svými potomky, mohla říct, že jsem svůj život nepromarnila. Nemám ráda lidi, kteří žijí jako naprogramované stroje. Lidi, co žijí pro to, aby umírali.

Poslední dobou jednám neplánovaně, spontánně. A zároveň plánuju šílené věci. Stále utíkám, ve zběsilém tempu, jakoby mě někdo nebo něco štvalo na smrt. Rodiče jen stojí a zírají. Nevidí ty změny a stohy popsaných papírů. Nevidí mé neumělé obrazy obličejů z ulice. Děsím se, že za dvacet let skončím u plotny s dvěma uřvanými haranty na krku, s úspěšným manželem v dokonale padnoucím obleku a s těmito řádky kdesi v šuplíku. Tohle je má přísaha, že se budu snažit co nejvíce oddálit téhle skutečnosti.

Nehodlám si zalézt do své přihrádky, do své „ideální“ budoucnosti. Ještě o mně uslyšíte!Když ne, tak se houby stane. Jen se zavře víko urny nad další hrstkou popela. Nad dalším bláznem, co chtěl něco dokázat.