Uhlazený život v rozházené skříňi

Anotace: Zivot spaluje zas a zas a tak vyplouvá kolikrát napovrch energie co hnije v nás:

‎"Každý z nás je otrokem své vlastní absurdity" ..zavírám ústa a sleduji znamení, či snad zavírám oči a nechám své slova plout po řece poznání...?? Je čas sklonit se před spletitou čarou osudu. A když už si říkáme, že snad je to špatný ftip, tak beng beng - rána jak s čistého nebe zas přichází doba kdy máme se líp..
‎
" Někdy si myslíme, že nevíme nic a někdy zas, že víme úplně všechno. Ve snech nacházíme otázky ale i odpovědi.. a tak jdu spát abych se mohl ptát.. a nebo mám vstát, protože tu odpověď co hledám nechci znát..? "

‎" Kolikrát jsem seděl a přemýšlel.., není důležité proč, ale o čem. Kolikrát jsem snil.., není důležité kde, ale o kom. Kolikrát jsem něco tvořil.., není důležité co, ale jak. Není důležité jak dlouho to trvá, ale zda-li to mělo smysl ...je zbytečné dělat věci co jsou zbytečné.. "

" Jak Artušův stůl je ukryt hodinový strojek šeptajíc cinkání padajícího štěrku z vrchu téhle jámy pokryté květy zmuchlaný nedočkavosti. Jen málo lidí se smířilo s tím, že nelze ovlivnit jeho chod, jenž on má právo veta.. "

" Rudá klikatá čára rozpuštěná v solné kostce zaškrtává černobílého lovce snad tlakem bodce v ledové vodce ať změní se ve slepého chodce...Přijde však zrození dávného znamení, prodlení zkamení následně promění chodce v klikatou čáru nového lovce.. "

" Padající stín šera odražejíc se na hladině zrcadla jak ostrý střep z nejčistčího ledovce, jehož každý dotyk vytváří hlubší a hlubší cestu pro vypařující se kapky vlastní krve. Kde v začarované symetrále času který se vysmívá nad slovy co zanešený prachem by měli očistit ránu vlastního zklamání.. "

O dno rezavé plechovky odrážející se zvuk hozené mince drobné hodnoty zakrývá vlastí zklamání z kol tvořící se v tůni kde poslední ryba plave břichem vzhůru.Při každém pohledu čekajíc změnu označím plechovku kde ztratil jsem měnu,ač není to řešení jeden by nasával putyční pěnu..

Nejde o to zda se zastaví,kolikrát zapadá pomalu, když kapky otloukajíc mozaiku doby jsou jak malé žiletky,které při pouhým náznaku tlumení ozvěny ve svatyni nářků vtlačí ti pocit nesnesitelné migrény.Ten pohled beze slov naznačil,že je to moje vina, a proč vlastně, že to tak bývá?Nehádám se o vlastnosti která nám nepatří,ani jsem to neměl nikdy v úmyslu,jen pořád nechápu odkud to má přijít a jak to vlastně víš?

Sto a jeden den ztracený v nepochopeném stínu, sto a dvě noci obětovaný v prospěch vlastí nedočkavosti, každý probuzení opakující stejná slova, každý usínání u stejné modlitby, však proč toč kolem osudu u cesty postupu já ... já co poslouchá větrný balady. Snaha se vrací však na sto způsobů ač ani jedena ti nedává sil.

"..Každý den jak ohnivý drak se díváš na ty co žijí jak v ledu, jak led se cítíš když nářek ztracených ohlušuje tvé uši, jak ztracený mohou být ti co nechtějí poslouchat.. Jen ten co staví se zády k vnímání toho co byl, nikdy neuvidí a nikdy nepocítí svého draka se kterým se narodil.."

"Dlouhý krok v horkém roce stíhá den člověka, který svým sobectvím zahrnul oblaka nekonečné laskavosti a doufajíc, že se najde oběť která mu dá naději k vykoupení z černé jizvy na své již tak zatracené duši. Však vykoupení není jak ztracená mince na dně hluboké studny. To ti dá jen ten kdo je zrcadlovím průvodcem v nekonečném kolotoči snů..."

" Při pohledu do labiryntu myšlenek.. vidím, že pořád se nacházím ve stejně úzké, špinavé a slepé uličce kde jediná louč dokapává své poslední blues. A přitom řešení bývá tak jednoduché.. jen najít tu odvahu.. "

" Nesoucí se vůně rybízového koláče jenž se chladí v krásný letní den na okně světnice uprostřed panenské přírody nám má připomenout, že i on může být trpký. Však je jen na nás zda-li si uchováme pouhou myšlenku samotné dokonalosti nebo propadnem pokušení a riskantním ochutnáním dostaneme stav nirvány nebo naopak stav totálního zhnusení ve víru v něj danou.. "

Je zase ráno a tvé lesklé boty ti napovídají jak zatraceně dobrá byla předešlá noc.. co proudí ti žilou jak jed ti nikdo nepoví však pod parním kotlem pohánějíc soukolí se značkou msty nese svou smrt. Nejdříve myšlenka jak odér dobrého vína mizí následně přemůže tě chuť, stálo to zlato...za to? Vře ti furt dokola tvá snad mnohokrát shořelá hruď .. dej už mi klid každý den si říkáš .. buď dobrej, buď.

Prach nesoucí se do očí jenž hodlá tě oslepit, strach vtírajíc se do srdce tě hodlá zmást, temný stín unášejíc tvojí duši do mlýna očistce bude krást, naděje co dávno ztrácí svůj učel své existence... jak málo stačí.

Neviditelné petlice které dostáváme, si ač chceme či nechceme necháváme a je jen na nás jak daleko to necháme zajít. Přecevzetí příštího prozření je výsměch, protože sami víme, že krása nejjasnější hvězdy nás opět oslepí. A já se ptám.. je to snad dar, či hořké prokletí??

Jsme šťastný dokud sníme, jsme smutný když víme však vždy s nadějí pokračujeme dál.

Nejméně tisíc dveří jsem otevřel a východ stále nikde..možná, že bludiště tvořené jen šedou omítko s rudě zářící šipkou označující EXIT je jen lákadlem jako jahodové lízátko pro malé dítě vystavené ve výloze cukrárny, která vlastní na dveřích nápis: ZAVŘENO BANKROT

Jako další den myšlenkou svou zastavuji burácející se ticho a zrychleným dechem ovládám čas až nakonec se konečky prstů dotýkají rozmazaného snu.. opět a znovu a znovu jak valící se obří sudy připomínajíc mi, že není kam utéct.., snad jen hudba v mých sluchátkách ví, kam že se poděla cesta hledání anděla co ukousl nirvány půl.

Můj pohled skrz monitor doprovázen myšlenkou co ztrácí se v nekonečným tichu mi dokola přehrává poslední sen.. "snít je krásné, ale nebezpečné !!"

Ti kteří nás milují ty nemilujeme my, a ty který milujeme my, ti nemilují nás. A když už se potkají ti co se milují, tak ti co se nemilují jim to závidí a postarají se o to aby se ti co se milují dále nemilovaly....

Zavírám oči a cítím to teplo slunečních paprsků na své tváři.. zavírám oči a cítím ten voňaví vítr co lochtá mě ve vlasech.. zavírám oči a slyším zpěv ptáků a bzučení včel, zavírám oči a s pocitem stesku po jarní nirváně jsem z okna zakřičel.. otvírám oči byl to jen sen, "překrásný sen".. otvírám oči beru si šálu a čepici a vyrážím ven..

Narodí se s námi a s námi i umře.. celou dobu sleduje bedlivě náš život a vždy je na dosah ruky.. kolikrát nesouhlasí s tím co v životě děláme, ale nikdy nic neřekne.. možná by nebylo od věci si občas poslechnout jeho názor... Tak se snaž ať je na tebe jednou hrdej..

Červená záře hodin oznamující čas otevřít oči a dát do pohybu obsah svých nohavic a začít znova žít v mp3 koloběhu má své někdy nepříjemné a však důležité poslání. Nechť je to král kdo má tu moc dát ti to na co každý čeká.. "Král je mrtev ať žije Elvis"

Hodiny stojím čelem proti svému stínu a zlehka vnímám barvu své aury.. v té chvíly jak kdyby jsem otvíral všechny životy své nesmrtelné duše.. jen někteří lidé se bojí vědět, že ví…


Je škoda,že to co jsme byly už nikdy nebudeme. Jsme jako každodenně ráno vstávající přes den nic netušící a večer ukládající se prázdné schránky.Naše hodnoty našly jiný směr a za cílem hamižnosti,lenosti ovlivněné sobectvím jsme se ztratily.Jen občasné adrenalinové šoky nám nakonec připomínají,že jsme opravdu živí.Asi by bylo dobré s tím něco udělat abychom měli svůj smysl. Nebo to už není to hlavní proč tu jsme?