Společnost a individualita

Čím je společenství větší a čím více se konzervativními předsudky podporuje sumace kolektivní faktorů, která je vlastní každé velké společnosti, v neprospěch toho, co je individuální, tím více se individuum morálně a duchovně ničí a tím se také ucpe jediný pramen mravního a duchovního pokroku společenství. Tím vzkvétá přirozeně jen společenství a u jedince vše, co je kolektivní. Všechno individuální na jedinci je však odsouzeno k zániku. Tím se individuální dostává do nevědomí a proměňuje se tam zákonitě v to, co je principiálně špatné, destruktivní a anarchistické a projevuje se pozoruhodně ostudnými skutky, ale u ostatních zůstává v pozadí a projevuje se jen nepřímo v nevyhnutelném mravním úpadku společenství.

Je zjevným faktem, že mravnost společenství jako celku je v obráceném poměru k jeho velikosti, neboť čím více individuí se nahromadí, tím více se smazávají individuální faktory a tím také mravnost, jež zcela spočívá na mravním cítění a na svobodě individua, které k tomu nezbytná. Proto každý jedinec, je-li ve společenství, je v určitém smyslu nevědomě horší člověk, než kdyby jednal sám za sebe; společenství ho nese a do té míry je zbaven osobní zodpovědnosti. Velké společenství složené ze samých znamenitých lidí se ve své morálce a inteligenci podobá velkému, hloupému a násilnickému zvířeti. Čím jsou organizace větší, tím nevyhnutelnější je jejich nemorálnost a slepá hloupost.[1]

Text byl publikován v r. 1916, pozdější přepracování, ze kterého cituji, bylo vytvořeno v r. 1928. Jung textem popisuje vlastnosti organizace a její potlačování projevů individuálního člověka v rámci masy lidí. Citace tohoto textu zazněla i v rámci kritiky tendencí národního socialismu v říšském Německu. Rád bych se ale zaměřil na důsledky, které členství v obecné organizaci přináší a na to, jací lidé do takové organizace vstupují.

Organizace může vzniknout zhruba jako sjednocení v rámci názoru (podnikání, sportovní fanoušci, náboženství), sociální (rodina, bohatí, chudí, “normální“ lidé) i rasové sounáležitosti. Rád bych čtenáře nebo čtenářku upozornil, že v následujícím textu hodlám zkoumat tendence ke stavu, nikoliv konkrétní projevy konkrétní skupiny, protože člověk je natolik jedinečný, že nemusí prožít všechny projevy, naopak může s takovými projevy dlouhodobě žít, aniž by cítil, že se nějak změnil. Dokonce ani takové tendence se u něj nemusí projevit, protože například v církvi se takové projevy záměrně identifikují a ničí (např. pokáním nebo udržováním člověka ve stavu poslušnosti). Jestli to je v pořádku nebo špatně, nechť se každý rozhodne na konci textu sám. Také se nechci dotknout členů názorových nebo náboženských skupin, které v textu použiji. Komu takové členství dlouhodobě vyhovuje, dělá podle mého názoru dobrou věc, kdo však vnímá jistý rozdíl mezi svoji formou členství a svojí tendencí vnitřního života, může použít tento text jako jedno z vodítek, proč to tak vnímá.

Na začátek je dobré si uvědomit, že člověk, jako tělo, vnímá okolí pomocí svých smyslů a zpracovává tyto informace, které třídí a člení. Výsledek takového zpracování informací je buď přijetí získaných informací a zpracování k vytříbení životního postoje ve společnosti nebo odmítnutí. Důležité je to, že člověk vnímá sám za sebe – cítí bolest, radost, bezradnost, strach nebo uspokojení. Rovnováha takových pocitů je důležitý projev kvality života jednotlivce, za který si ale člověk zodpovídá sám, protože jen on sám takové pocity dokáže ovlivňovat. Souhrnu takové rovnováhy se říká morálka. Možná někdo namítne, že vnější okolnosti určují intenzitu vjemů, které tělo musí zpracovat, ale opět je to člověk sám, který se rozhodne, jak s takovými pocity naložit – je to jeho výklad, svoboda a zodpovědnost. Takoví lidé se pak vyznačují něčím,čemu se říká běžně osobnost.

Pokud si člověk umí rozhodovat o svém životě, protože zná váhu a dopad svých rozhodnutí – je dospělý (nezaměňovat s plnoletostí). Nicméně vlivem výchovy rodičů a výchovy odborníky ve školách se dospělosti běžně nedosahuje. Ačkoliv jsou člověku vštěpovány od mládí normy chování, přesto tyto normy nejsou podpořeny zkušeností, která dává váhu a rozměr, ze které ty normy vznikly. Zůstává tedy takové prázdno, kdy lidé jsou moc mladí na dospělost a příliš staří na dětství. Neberu to jako výčitku společnosti, nýbrž jako výchozí bod pro další myšlenkové postupy.

Prázdno, které člověk cítí, si žádá naplnění, ale co když taková odpověď dlouhodobě nepřichází. To pak vede k pozdržení vývoje osobnosti. Dlouhodobé napětí vede k oslabení, a takový člověk tíhne k tomu, že se potřebuje – v rámci své potřeby přežít – sblížit se silnějším jedincem, nebo rovnou se společností, která to prázdno umí zaplnit. Otázka je, jak se takové prázdno zaplňuje – právě vývojem osobnosti. Nicméně členstvím v organizaci, do níž vstoupil právě ze zmíněné potřeby, ten vývoj nezačne, naopak. Prázdno je zaplněno doktrínami, pocitem společenství, pocitem ochrany a vůbec pocitem získání odpovědí, které otupí tu intenzivní potřebu po odpovědi na smyslu života.

Zde by se mohlo končit, protože bylo řečeno vše, co je potřeba vědět, ale vývoj jde dál. Ačkoliv je smysl života „naplněn“ a člověk se ztotožní se získaným cílem. Je otázkou času, kdy u takového člověka s dostatečně oslabenou osobností, může dojít k přechýlení, kdy jeho identita je posílena a subjektivně určena členstvím ve skupině. Takový člověk pak usiluje o zakotvení v dané společnosti (získání postu) – kvůli zmíněné pohnutce – je to loajální člen, který bývá i vzorem ostatním. Je zajímavé si povšimnout, že člověk s pevnou, ucelenou osobností neusiluje o posty, protože mu nepřinášejí onu kompenzaci ztráty individuality – umí totiž žít sám za sebe. Takovému procesu se říká tzv. přenos. A přenos sám o sobě má stabilizující účinky na oslabenou osobnost: jsou vidět výsledky a zlepšení, což je samozřejmé, prázdno je na nějakou dobu zaplněno, lépe řečeno umlčeno.

Ale s odstupem času si takový člověk neuvědomuje, že ztráta takového členství nebo hodnosti členství přináší ve svém důsledku ztrátu osobní identity. A když ne ztrátu, tak alespoň zásah. Takový člověk si tedy hájí svou identitu (znázorněnou jako post) s urputností rovnající se boji o život, což vlastně v důsledku boj o život je – protože se oslabuje část jeho já. Nicméně další důsledek je ten, že se takový člověk musí rozhodovat tak, aby svou novou identitu udržel i proti svému přesvědčení, pokud je jeho ještě zdravě fungující vnímání v rozporu s činy společenství. Při ztrátě postu se mu v podstatě zhroutí svět, a to jeho zhroucení světa je důsledkem toho, že se osobnost člověka se nijak nevyvinula, pouze v rámci přenosu zůstala stát, protože byla nahrazena vnější formou - postem.

V průběhu času se ale propast mezi identitou v rámci společnosti a vlastní niterní identitou prohlubuje. Takový člověk se dostává do nedobrovolné pasti, kdy cítí, že žije jiný život, než ten, který mu vyhovuje. Všimněme si, že ten pocit prázdna, kvůli kterému se takový člověk do dané společnosti připojil, se znova ozval. Popřípadě už necítí vůbec nic ze svého nitra, jen propast mezi jím a vnějším světem, ze kterého přišel. Tento schizofrenní pocit je častý jev zejména u náboženských organizací. A tím dochází k rozkladu psychiky, který se projevuje ať už oslabením citů, instinktů, což vede například třeba k různým metodám uvolnění tlaku (alkoholismus, psychická bulimie) nebo uzavření se do sebe (do snů a představ) nebo naopak vyžadování dodržování pravidel a morálních hodnot dané společnosti a tím týrat a podmaňovat své okolí (možnosti jsou různé). Což zřejmě vede ke katastrofě.

Nyní popíši vnější pohled na takovou společnost. Pokud se vytvořila organizace, která je soběstačná a má dostatečnou členskou základnu, funguje jako organismus. Společnost z lidí trpící přenosem vykazuje jisté znaky: jednak že se brání změnám zaběhlého pořádku, brání se změně názorů, postojů, protože by to znamenalo vykročení od kolektivní zodpovědnosti. Navíc pak takové přijetí nového názoru začíná jednotlivcem, který se proti své vůli stává dočasně nebo úplným nepřítelem, a tím vede boj jednotlivce proti zbytku společenství, který končí porážkou jedné nebo druhé strany. V podstatě se změna postoje v jistém místě zvrhává z výměny racionálních názorů, na násilné zabírání životního prostoru. Zde se projevuje morálka masy versus jednotlivec. Ačkoliv jednotlivec by si díky svým morálním hodnotám nedovolil takové psychické násilí (k fyzickému násilí je už jen kousek) na protistranu, v rámci společenství to je něco jiného. To je to potlačení morálky, dehumanizace lidí vně i uvnitř společenství, o kterém bylo zmíněno v úvodním citátu.

Ale je pošetilé si myslet, že slabí jedinci musí přežít v rámci organizace, kdežto silní můžou být individualisty. Problém tkví v tom, že není potřeba rozdělovat slabé a silné lidi, ale že dospělost a vytvoření osobnosti je přirozený vývoj každého z nás. Člověk se psychicky vyvíjí i po plnoletosti, vyvíjí se i v produktivním věku i ve stáří. Osobnost, morálka, individualita se dotváří v průběhu života a odpověď na prázdno (ať už je reprezentované smyslem života nebo jinak) není členstvím v jakékoliv skupině, včetně církve, nikdy na osobní úrovni jednotlivce zodpovězena. A není-li zodpovězena, není prožita. A není-li prožita, pak nebyla zodpovězena.

Nechci se se čtenářem resp. čtenářkou přít o tom, jakým způsobem je naplňuje ta či ona skupina – pokud jsou naplňováni, tak to je, jak jsem psal výše v pořádku. Cílem bylo ukázat způsob, kam může dojít lidské hledání odpovědi na prázdno, protože může dojít ke koloběhu, který najednou nejde zastavit a ani z něj nejde jednoduše vystoupit.

[1] C.G. Jung, 2000, Osobnost a přenos, Výbor z díla sv. 3, Brno, ISBN 80-85880-18-0