Pomáhat druhým je v přirozenosti každého člověka

Pomoc. Pět písmen, která znamenají víc, než si spousta lidí uvědomuje. Slovo, které má ve svém slovníku snad každý. Čin, který od ostatních očekáváme vždy, když je potřeba. Ale můžeme se na to spoléhat?
Téměř každý člověk má ve svém okolí pár osob, kterým věří, kterým může říct, že má nějaký problém – ať už jde o maličkost nebo něco vážnějšího – a potřebuje s ním pomoci. Ale co když se ocitneme mezi lidmi, které neznáme a budeme okamžitou pomoc potřebovat?
Bydlet v malém městě, jako bydlím já, je částečným řešením této situace. I když spoustu okolo sebe procházejících lidí neznáte jménem, víte, kdo jsou, a že k vám a ulicím, kterými denně procházíte, prostě patří. Pak je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí v minutě vyskočit a pomoct mamince snažící se dostat kočárek po schodech do autobusu, vzít těžký nákup starší paní, která ho sotva vleče nebo chytit člověka, kterému se udělalo na ulici nevolno.
Ve větších městech tomu tak ale bohužel není. Stačí si zajet na výlet do Brna, kde okolo vás procházejí stovky zamyšlených lidí, kteří se starají hlavně o svoje problémy, kde si ani nevšimnou nervózní matky se zaseknutým kočárkem ve dveřích tramvaje, kde pod pocitem větší anonymity není problém pomoc neposkytnout a říct si, že jí přece může kočárek vytáhnout ten pán vedle…
Pomoc. Pět písmen, jedno slovo, jeden čin. Jeden čin, který se bohužel zatím nedá brát jako samozřejmost. Ale díky bohu za to, že jsou mezi námi stále lidé, kteří pomocnou ruku podat chtějí. A hlavně – podávají…