Zase muchy lítaj

Štěstí, co je vlastně štěstí? Nějaká mucha se zlatým zadkem asi ne spíš to jsou chvíle v životě kdy víte, že určitá věc se mohla stát mnohem s horším scénářem a tehdy si řeknete, že to bylo štěstí.
Co se mne týče mám štěstí snad na každém kroku od doby co jsem přišla na svět. Ne, že bych za to byla nějak vděčná, ale je fakt, že jsem se již smířila. Mnohdy mi to však nepřipadá jako štěstí, ale záměr mého života. Kdo ví co semnou má v plánu, no, snad mi štěstí nebude brát.
Měla jsem štěstí, že táta mámu nezabil nebo ji nezpůsobil zranění s trvalými následky, jelikož jsem jej od ní doslova odtrhla, jen abych ji alespoň trochu ochránila. Brala jsem to jako svou povinnost nejstaršího dítěte. To bylo tehdy opravdu štěstí.
Měla jsem štěstí, že jsem poznala skvělého kluka, který mi rozumněl a věděl jaká jsem. Byl první kdo mi ukradl srdce bez varování, aby s ním navždy ulehl do hrobu pln snů. Štěstí tak pomíjivé a přesto mi něco dalo, nejen žal a bolest, ale také mi ukázalo co znamená milovat a jak se to dělá, ikdyž krátce.
Měla jsem štěstí, že jsem poznala Gabrielle, která mne vždy povzbuzovala v tom co jsem dělala, dávala mi naději, že vše bude snažší. Byla v tom lepší než moji rodiče a to se ani za těch mnoho let nezměnilo.
Některá štěstí jsou na pohled malá a snadno přehlédnutelná, ale za čas zjistíte, že přerostly do velkých štěstí za něž jste vděční. V životě to sice není nic moc, ale každé ač malé světýlko ve tmě je cenné a důležité. Každé to štěstí vám něco dá, něco ve vás zanechá a to i to nejmenší, na které si nyní téměř nepamatujete.
Mám štěstí, že rodiče už jsou konečně rozvedeni, každý má svůj život a je s ním spokojen. Mám štěstí, že již nemusím poslouchat jejich hádky a slyšet mámin pláč a vidět její slzy. Mám štěstí, že mám práci, ze které mě ještě nevyrazili, sestru, která bude mít s přítelem vlastní byt a rodinu co poradí. Prostě i navzdory všemu zlému mám přece jen trochu toho štěstí a za to stojí žít.