Chtěl bych zemřít vedle dívky milované

Nějak jsem si povinován napsat o tom, proč jsem tuto báseň napsal. Možná by se dalo říci, že se snažím nějak omluvit nebo něco podobného, ale spíše je to jen urovnání věcí a myšlenek a možná i malá ukázka toho, že i smrt může být krásná. Celý den jsem nad tou básní přemýšlel a nějak jsem se snažil určit, co jsem v ní chtěl skutečně obsáhnout.
Beru v potaz, že nejsem tak stár na to, abych mohl mluvit o smrti a o chuti zemřít, ale kdo určuje, kdo už tak stár je a kdo ne? Myslím, že každý člověk do tohoto stádia nějak dospěje a jen on sám teprve uvidí o čem může mluvit či psát a o čem ne. A mohu vlastně říci, že do toho stádia jsem ještě nedospěl a báseň o smrti je pouhý výboj fantazie, myšlenek a všeho.
Nejzvláštnější na tom všem je, že při psaní této básně jsem byl šťastný. Šťastný, ale ne ze psaní té básně, spíše z okolí. A má snaha, v této básni, byla ukázat pravé štěstí, kdy člověk potká někoho, s kým by chtěl v životě, za mnoho a mnoho let, umírat. Vlastně ani ne za mnoho a mnoho let, ale klidně dnes a teď, kdyby dostal příležitost a možnost. Řazena je v smutných básní, ale ve skutečnosti by měla být v lásce. Proč? To popravdě ani pořádně netuším.
Původně měla být o lásce, stáří, šíleném malíři, ale nakonec mé prsty vedeny myslí a srdcem napsaly úplně něco jiného. A nemohl jsem v to nějak zabránit.

Možná se snažím sám sebe nějak ospravedlnit, ale ne! Ne!

Nejspíše i toto je daleko od toho co jsem chtěl v básni obsáhnout, ale je to blíže než bývávalo. A proto děkuji…