Já, on, ona, ono

Seděli jsme a povídali. Každý v jiném rohu místnosti. Mluvili, občas jen mlčeli a přemýšleli. O životě, o našich blízkých. O tom, jak je krásné mít zázemí a jak je těžké ho najít. O tom, jak je nelehké být oporou, když člověk sám neví jak pomoci a jak často místo pomoci ubližuje. Není to jednoduché – on má doma neklidné dítě a trochu zoufalou manželku, já nemám doma nikoho - a vlastně nějak nemám ani to doma... Oba osamělí, přestože v páru. Každý jiný a v jiné etapě svého života, a přesto si náhle tak blízko...
Najednou zazvonil telefon a volala ona. Mávám, aby vyřídil pozdrav, ale on mě pro tuto chvíli naprosto ignoruje, ani se nezmíní, že sedím v jeho kanceláři. Proč? Má snad černé svědomí? Mám ho mít já? Ona na mě žárlí? Nebo jaký je důvod toho divadla?