Hodnota lidského života

Žijeme ve světě, který se formoval dlouhá tisíciletí. Názory lidí se v průběhu vývoje měnily, dostávaly nové tvary. Dnes žijeme v době velmi modernizované, rozvinuté. Důležitost je přikládána věcem hmotným. Materiál ční nad lidským duchem. Jak se lidé dnes dívají na svět? Opravdu všichni lační po bohatství, materiálu a hmotných zážitcích? Váží si lidé svého života nebo s ním nakládají lacině? Spoustu těchto otázek popisuje Paolo Coelho ve své knize „Veronika se rozhodla zemřít“. Odpovědi se nám naskýtají v příběhu mladé Slovinky, která svůj pohled na svět značně přehodnotila.
Mladá Veronika se rozhodne k sebevraždě-je rozhodnuta se předávkovat sedativy. Vedou ji k tomu dva závažné důvody-unavuje ji denní stereotyp života, bojí se že jí život již nic nového nepřinese. Ve své budoucnosti vidí jen příchod dalších problémů a starostí. Dalším pádným důvodem Veroničina činu je její názor na okolní svět. Pohlíží na něj jako na zkažené místo. Je jím znechucená. Vedle toho však vidí svou bezmocnost s tím něco udělat. Vidí, že situaci nedokáže změnit. Připadá si malá a bezvýznamná. Smrt samou bere jako zajímavý zážitek. Připravuje se na ni překvapivě pečlivě, až uhlazeně. „Veronika se rozhodla že teď-konečně!-nastala ta pravá chvíle k sebevraždě. Pečlivě uklidila pokojík, vypnula topení, vyčistila si zuby a lehla si do postele.“ Překvapuje nás její názor na smrt. Smrt je pro ni řešením. Nevidí jiné východisko, než ze zkaženého světa utéci. Existuje mnoho lidí znechucených nudou či stereotypem. Málokdo by však sebevražedný nápad dovedl až k samotnému činu.
Odvaha se vytrácí, její místo přebírá strach. Veronika se ocitá na lůžku v psychiatrické léčebně. Po pozření léků upadla do několikatýdenního komatu. Dívka si postupně uvědomuje svůj prvotní záměr a zaplaví ji zloba, rozčilenost a hořkost z „nepovedeného“ plánu. Od doktorů se dozvídá následky svého činu- poničení srdce a jeho aktivity. Lékaři jí předpovídají smrt zhruba do týdne. Dívka dostane strach. Stále častěji dostává srdeční záchvaty. Zmocňuje se jí zlost, odmítá zůstat v léčebně. Tvrdí, že není „blázen“. Naskýtá se otázka, kdo je to blázen a kdo ne. „Blázen je ten, kdo žije ve svém vlastním světě. Třeba schizofrenik, psychopat nebo maniak. Prostě člověk jiný než druzí.“ Nečekaný spád událostí umocňuje nedomyšlené následky otravy léky. Veronika je zmatená, s ničím takovým nepočítala. Zjišťuje, že čekání na smrt je nepříjemné.
Jako epizody jsou v knize popisovány osobní příběhy dalších pacientů. Seznamujeme se s postarší ženou Mari trpící depresemi, s ženou Zedkou postiženou panickým syndromem či s mladým schizofrenikem Eduardem, který odmítá komunikovat. Na těchto příbězích si uvědomujeme potíže lidí, o kterých se většina z nás nikdy nedozví. Současní lidé zatracují důležitost naší psychické stránky. Lidem, kteří se jim zdají jakkoliv „divní“ se raději vyhýbají. Zajímají se jen o práci, peníze, výdělek. I přesto, že osob s psychickou poruchou stále přibývá. „(…) velvyslanci vůbec nezáleží na tom, jestli jeho syn vypadá dobře nebo špatně: nehodlá ho s sebou brát na oficiální oslavy nebo na cesty do zemí (…) Eduard je ve Villete- a tam má zůstat navždy nebo aspoň po tu dobu, co jeho otec bude pobírat svůj vysoký plat.“
Veronika ztrácí zábrany. Zjištění, že jí nezbývá příliš mnoho času ji přesvědčí odhodlat se ke spoustě novým věcem. Tato změna jejího chování nás ochromuje. Pozorujeme, jak dívka bourá své morální zábrany. Jak ztrácí ostych a plně se oddává svým snům či aktivitám, které přinášejí něco dosud nepoznaného. Veronika se odváží v noci hrát na klavír, oddat se hudbě. Zúčastní se meditačního cvičení s některými pacienty. Na radu Zedky zkouší masturbovat před schizofrenikem Eduardem. Zpočátku nás to až ponižuje, my, čtenáři, v sobě cítíme stud i za hlavní hrdinku. Postupně však stojíme užasle nad dynamičností, nad novou sférou nepoznaných přání a tužeb. V léčebně není překážek. Mizí morální zdi společnosti.
Veronika svou přítomností ovlivňuje ostatní pacienty léčebny. Srovnávají svůj osud s jejím, zjišťují, jaké mají štěstí, že jim nehrozí smrt. Veronika se blíže sbližuje s Eduardem. Přihlíží jeho léčbě elektrošokem. Opět je to nová zkušenost, jedinečný zážitek. Pociťuje strach, aby elektrošok schizofrenika nepoškodil. Padají veškeré hranice, Zedka končí svou léčbu a z Vilette odchází. To podnítí Veroničin a Eduardův útěk z léčebny. Dívka jedná rychle. Chce si užít poslední dny života za zdmi léčebny, s mladým mužem, do kterého se zamilovala. Eduard nemá co ztratit, vždyť je považován za blázna. Osud Veroniky nás zasahuje. Sami si uvědomujeme lítost nad dívkou, které zbývá pouhých pár hodin života. Lidé si často uvědomí podstatu věcí až ve chvílích, kdy je situace vypjatá, kdy jim hrozí konec. Děkujme spisovateli Coelho, že nám dokáže svou knihou pomoci uvědomit si podstaty na příběhu někoho jiného.
Veronika s Eduardem se týž večer opijí. Usnou spolu před branou místního kostelíka. Smrt se zdá sladká a laskavá. Ráno drží Eduard Veroniku v náručí. Dívka se nehýbe. Soucítíme s osudem, který si dívka sama vybrala. Překvapivě zjišťujeme, že kniha ještě nekončí. Následuje závěrečná pasáž.
„Ona je mrtvá“
Žena se však pohnula a podívala se na něho
„Co se stalo?“ zeptala se Veronika
„Nic,“ odpověděl Eduard a vstal. „Nebo spíš..stal se zázrak: další den života.“

Účinek autorových slov je ohromující. plně si uvědomujeme ohromné štěstí z naším životem. Každý den je zázrak. Spousty lidí na to v dnešním světě zapomínají. Jejich štěstí je smýváno v každodenní rutině. Pohlcuje je stereotyp. Souběžně s Veroničiným příběhem pozorujeme úvahy doktora z léčebny. Po závěrečné pasáži knihy následuje lékařské vysvětlení- lékař Veroničiny srdeční záchvaty jen simuloval určitou látkou. Tu jí sestry podávaly v injekcích s tvrzením, že se jedná o lék na její nemocné srdce. Jen strachem ze smrti se u Veroniky dokázala zpátky nabudit chuť k životu. Nad tímto příběhem si uvědomujeme, jak je důležité přikládat důležitost i naší psychice, jak plně jsme ovlivňováni společností a jejími pravidly, kolik toho nezažijeme jen kvůli našemu studu. Život je třeba brát jako celek. Každý má jen ten jeden, proto je třeba ho prožít naplno, bourat překážky a vážit si toho, že nám jej někdo dal.