realita? já... sny a přání...a hlavně zmatek

únava na mě klesá, slova se vytrácejí. jen ta tíha. tíha snů a reality, která následuje. ta bolest - ta touha aby byly sny pravdivé. přání. kdyby jenom... aspoň to jenom... vše se ztrácí v oparu minulosti. co jsem dělala před rokem? co před měsícem? týdnem? včera? nebo před hodinou? pamatuji si to? vím, tuším, ale nedokážu si nic vybavit. mlha. opar. stěna. pocit ztráty minulosti, toho co bylo, a neschopnost navrátit to zpět. ubíjí mě to. co mám dělat? jít dál? zastavit se? zastavit srdce? přinutit někoho, aby mě zarazil? můžu to? potřebuji svolení? nebo to mám přetrpět? tak jako ostatní? tak jako ostatní... nechci být jako oni. nechci být stejná. přeji si být jiná, odlišná. originální a jedinečná. ale realita – je krutá. jsem obyčejná, všední, normální, nezajímavá. jen ten pocit lítosti mi zbyl. a co dál? jít spát, vysnít si přání a znovu se probudit do pravdy? tam já nechci. a kdo by chtěl? jen šťastní lidé se nebojí probuzení. ale kdo je šťastný? může vůbec někdo být v téhle době šťastný?
halo! jste tam? čtete a nevíte, kritizujete pravopis a způsob napsání. nelíbí se vám to. ztrácíte se. co tím básník chtěl říct? vyberte si z toho co chcete. aspoň v tom vám můžu nechat volnou ruku. jinak jste svázaní. jen díky našim internetovým „já“ můžeme odhalit naše nitro. jen tady můžeme být sami sebou. jen tady můžeme ignorovat realitu.