O holčičce, která plakala

Když už vám v životě občas vyjde i to slunce, jasné, teplé a bez mráčku, v tu chvíli nám nikdy nedojde, že bychom si té chvíle měli vážit, hýčkat si ji a užívat si plnými doušky. Dojde vám to až ve chvíli, kdy přes sluníčko přeplave mrak, a nese za sebou dlouho armádu mraků, plných vody, blesků a chladu.
Nemusíte patřit ani k něm, co roní slzy na počkání, ani k těm, co slzy a emoce patří k jejich každodennímu rozvrhu. Ale slzy znáte, všichni a do jednoho. Radosti, dojetí, smutku… Příčiny různé, stejný je jen stav, který vás v tu chvíli ovládne, roníte to mokré svinstvo. V případě, že je to smích štěstí a pohody, kdy se štěstím popadáte za břicho, to jediné, co vám může vadit je maximálně rozmázlá řasenka (pokud jste tedy fiflena…), horší s tím proudem slz při opačné náladě. Tam vám je všechno fuk, řasenka, co máte na sobě, kolik lidí vás slyší, vidí… Někdy to nastartuje ve chvíli, kdy se za to nenávidíte, že pláčete kvůli člověku, který je ve vedlejším pokoji a nehne pro vás prstem.
Říká se, že pláč rve srdce na kusy.. Ne, neřekla bych, že mi rve srdce na kusy, ale rozhodně z něj bolí hlava a nepříjemně cuká ve spáncích, začínám mít potřebu se vysmrkat a zahrabat se před celým světem a vyřvat se do polštáře, který na slzy nebude nikomu žalovat. O to víc, když tuto možnost *pláč do polštáře* nemáte, jste nasraní na svět, že vašemu poníženeckému stavu přihlíží jiní. Vždyť co jim je po tom? Svět tím nespasím, situaci nenapravím… Topíte se v této bezvýchodné situaci a napadají vás samé pesimistické myšlenky… O mnoho hodin později, kdy už je možné na to koukat trošku s rozumem, si vynadáte do magorů, za to co vás napadlo, či právě nenapadlo.
Můžete být ten, kdo se slzami počká do soukromí, ten kterému je jedno,kdy-kde a jak, můžete být drsňák se srdcem jak šutr co si pláč nepřipustí. Ale pocit méněcennosti a beznaděje znáte všichni. Jeden Ital jménem Machiavelli řekl, že štěstí se má dávat po kapkách, ať si ho lid lépe užije, a naopak bolest se má udělit najednou, že má tu tendenci rychleji přebolet… Já štěstí dostala najednou fůru, a bolest přišla jako bodnutí žihadlem, bolí, rozšiřuje se, a jen čekám a čekám kdy odezní, nemám jinou šanci. Byla jsem malá statečná holčička, co zřídka kdy plakala, teď jsem velká holčička, co si pro pláč nejde daleko.
Chci být zase malou holčičkou, ta, která nad pláčem vyzrála a vysmívala se mu, ne velkou holčičkou, co vše vidí realisticky a nechápe „spravedlnost“ života.