Co kdybych měl křídla?

Tak nad touto otázkou jsem už přemýšlel. Mít tak křídla… Každý by s nimi naložil jinak. Ovšem, všichni jsou od přírody sobci, někdo však své vrozené sobectví dokáže regulovat a nedovolit mu, aby se projevovalo celou svou vrozenou měrou. Popustím tedy uzdu své sobeckosti a začnu psát o tom, co bych dělal, kdybych měl křídla, kdyby mi přes noc narostla.
Rozhodně bych se letěl porozhlédnout po světě. Letěl bych, vítr by mi svištěl kolem uší a já bych zastavil tam, kde bych chtěl. Všude by bylo blízko. Nemusel bych čekat, až přijede autobus, mohl bych se denně proletět k moři a vykoupat se tam. Oproti lidem bez křídel bych mohl spoustu věcí. Málokdo se ale podívá i na druhou stránku tohoto podivného daru. Při návštěvě tolika míst bych viděl, jak je náš svět zkažený, viděl bych spoustu zla a chudoby, ten propastný rozdíl mezi bohatými a chudými, viděl bych utrápené tváře utlačovaných lidí v Severní Koreji, viděl bych nedostatek jídla a vody, toho co lidé potřebují nejvíc.
Jsme vůči nim solidární? Nejsme, jak bychom mohli být, když nás zákony a předpisy nutí každého hrát si jen a pouze na vlastním písečku. Ano, zákony nás pod fiktivní záštitou spravedlnosti nutí nebrat na nikoho ohledy, na nikoho kolem sebe, na ty které máme rádi. Spravedlivý svět nás naučil, že můžeme na každého svést odpovědnost bez pocitu viny. Vzít si oběd vašeho nadřízeného byste si nedovolili, ale díky této fiktivní spravedlnosti na něj klidně můžeme svést vinu za požár pracoviště například za to, že to byl on, kdo vám dovolil vzít si fén bez potvrzení od elektrikáře na pracoviště. To, že jste to byli vy, kdo do něj nalil vodu a požár způsobil doopravdy, nikoho nezajímá.
Možná že někteří z nás už taková pomyslná křídla máme - víme o světě tolik věcí, které nejsou dobré a správné už od prvního pohledu, věcí, ze kterých je nám smutno. Lidem, kteří doslova utrácí svůj život pobíháním po obchodních domech a naháněním ultra-akčních slev, bych taková křídla taky přál. Neměli bychom žít jako ovce a slepě následovat konzumní společností uměle vytvořené kvality života. Tyto slepé brýle by mělo lidstvo navždy sejmout ze své tváře.
Co bych ještě viděl? Viděl bych to, co vidí každý. I přes svá křídla a umění letu. Lidé nejsou loajální vůči těm, kteří pomoc potřebují. Proč? Když vidím tlusťoučkou paní, skoro babičku, jak v obchodním domě jde vrátit pytel rohlíků jen kvůli tomu, že zaplatila o korunu víc, je mi stydno. Kvůli tomu že jsem člověk. Stejně jako ona. Kvůli tomu, že můj rod doslova zaplavuje a ničí tu planetu, která nás odchovala. Ušila si na sebe pěknou boudu. Pokud se považujeme za pány tvorstva, neměli bychom život projít se ctí? S hrdostí? Vážně by nebylo lepší znovu zavést středověkou společnost? Společnost, ve které by byly přísné tresty, ve společnosti kde by se krádež trestala sekáním ruky, společnost, ve které by byly hrdelní tresty na denním pořádku? Ubylo by šejdířů a lidí, kteří nezúčastněně proplouvají životem. Neměl tehdy život lepší kvality? Člověk si musí projít zlem, musí klesnout až na dno, aby si život mohl užívat, aby se mohl radovat z maličkostí, aby byl šťastný…
Křídla nepotřebuji. Mám to, co mají i ostatní – nohy, ruce, oči a uši. A přece mě bije do očí to, co jiní nevidí. Nebo přehlížejí?