O smyslu mého života

Jako každý týden jsem i dnes měla jet doučovat. Už cestou z praxe jsem přemýšlela, jestli se v dnešním počasí hodí jet na kole. Nakonec ve mě nad leností zvítězila chuť si zase jednou zajezdit. Takže jsem se doma převlékla do cyklodresu, vzala pití, vytýhla ze sklepa kolo a vyjela. I když se to zrovna na sport nehodí, záměrně jsem nechala své dlouhé vlasy rozpuštěné. Miluju totiž ten pocit, když uháním po polňačce do nedaleké vesnice a vlahý večerní vítr si s mými vlasy pohrává. V tu chvíli zůstávají všechny mé starosti někde daleko za mnou a já se cítím svobodná, volná, šťastná jako pták a nic nebrání tomu, abych si vyčistila hlavu a nechala své myšlenky volně plynout...
Tentokrát jsem začala přemýšlet nad smyslem svého života a jestli vůbec můj život nějaký smysl vůbec má. Dlouho mi totiž trvalo, než jsem přišla na to, co chci dělat. Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, ale nemohla jsem najít ten správný způsob. Nakonec jsem začala studovat speciální pedagogiku, ale často mi vrtala hlavou myšlenka, jestli tento obor splní mé představy a já někomu dokážu pomoct.
Zlom nastal tento týden, kdy jsem začala chodit na praxi. Každé dopoledne jsem v logopedické třídě s dětmi, které se učí správně mluvit a každé odpoledne trávím v družině s dětmi, které mají poruchu sluchu. Ale jedno z dětí v družině je jiné, než všechny ostatní. Kromě toho, že hodně špatně slyší, má taky špatné oči a nevidí skoro nic. Dokážete si to představit? Já teda ne. Takové dítě musí pořád někdo hlídat, aby se mu nic nestalo. Ale učitelka v družině nemá na starosti jen jeho. Musí se věnovat i ostatním. Včera jsem si všimla, že tenhle klučina sedí sám u stolu, před sebou nějakou deskovou hru a sám si hraje s kostičkama. Tak jsem si řekla, že půjdu za ním. Měla jsem strach, že se s ním nedokážu na ničem domluvit, ale nemohla jsem ho nechat tak samotného. Tak jsem sebrala všechnu odvahu a přisedla si k němu. Po několika sekundách jsem zjistila, že jeho řeči je celkem dobře rozumět a taky že on rozumí mně, když mluvím hodně nahlas. Tak jsme se spolu vrhli na hraní té deskovky. Pravidla jsem se snažila pochytit při hře, takže mi z počátku moc nešla. A on se na mě zlobil, že hraju špatně. Pak jsem ale přišla na princip hry a začala jsem hrát naplno. Najednou už hra nebyla tak jednoduchá a pro něj to byla výzva. Když se mu podařilo i tentokrát vyhrát, začal se strašně radovat. Asi nikdy nezapomenu na radostné jiskřičky v jeho očích a na to, jak nadšeně mával rukama a dokola ukazoval znak znamenající "vítěz". V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj život smysl má a jaký je. Chtěla bych přinášet trošku radosti do života dětí, které jí mají nedostatek.
Někomu by možná vadilo, že v té hře nevyhrál. Možná by se našli i tací, co by si takovouhle praxi jen odseděli, protože za práci nedostanou žádné peníze. Ale co na tom? Vždyť smíh a radost dítěte je přece dost velká odměna.