Druhý zážitek z praxe

Tentokrát jsem věnovala pozornost neslyšícímu pětiletému chlapečkovi. Je to takový maličký tvoreček, kterého byste možná snadno přehlédli, protože se moc neprojevuje. Téměř pořád se drží u vychovatelky a učitelky z mateřské školky v jedné osobě, protože ta ho dobře zná a spolu si rozumí. Ono totiž není snadné dorozumět se s neslyšícím dospělým člověkem, natož s takovým malým předškoláčkem, který má jen omezenou zásobu znaků a ty ještě k tomu mají jednoduchou dětskou podobu. Z neporozumění a nepochopení také plyne jeho vzdorovitá a vzteklá povaha. Jeho další nevýhodou je to, že bydlí na internátu, takže je téměř celý týden bez maminky, kterou vídá jen o víkendech.
Když jsem ho poprvé viděla počítat dny a kolikrát bude muset ještě spinkat, než maminka přijede, bylo mi ho líto, ale říkala jsem si, že bydlí někde daleko a že se o něj rodiče snaží dobře postarat, dát mu správné vzdělání, a proto ho dali do školky pro děti se sluchovým postižením, kde se mu věnují a kde mu rozumí. A protože pro něj z té dálky nemůžou denně jezdit a každé ráno ho zase vozit nazpět, musí být na internátu. O to větší šok pro mě bylo zjištění, že jeho rodiče pocházejí z města, ve kterém je i škola, a že vlastně ani nebydlí daleko, ale asi 15 minut jízdy tramvají. A 15 minut podle mě není zase tolik.
Dneska byl pátek, tedy den, kdy si pro klučinu měla maminka přijít. Hned po příchodu do družiny jsem ho viděla smutně sedět na židličce u dveří. Až později jsem si uvědomila, že tam tak sedí záměrně. Jeho dětská očička s velikým napětím a obrovskou touhou sledovala světélko nad dveřmi, které začne blikat v momentě, kdy někdo zazvoní. Blikání pro něj znamenalo, že je tu maminka. Já jsem při příchodu musela také zazvonit, abych se do budovy dostala, a proto byl tak smutný. Naděje, že si pro něj maminka přišla, totiž pohasla v momentě, kdy jsem se ve dveřích objevila já. Podobná situace se ještě jednou opakovala-ozval se zvonek a začalo blikat světélko. Chlapeček radostně vyskočil ze židličky a běžel ke dveřím, jenže tam byl někdo jiný. V tu chvíli se budovou rozezněl bolestný a srdcervoucí nářek, který se nám nedařilo utišit. Vzala jsem ho do náruče, hladila ho a prosila našeho Pána, aby už mu maminku poslal a aspoň na chvíli přerušil jeho velké trápení, které spočívalo hlavně v tom, že je už pátý den bez rodiny. Naštěstí byly mé prosby vyslyšeny a po dalším zazvonění a rozblikání světýlka se objevil ve dveřích bratr tohoto chlapce, který ho k mamince odvedl. Najednou byl v budově nezvyklý klid a já začala nad všemi dnešními událostmi přemýšlet. Proč si pro toho chlapečka nikdo nechodí i během týdne? Vždyť je to takový malý, bezbranný tvoreček, který nikomu nic neudělal, jen potřebuje trošku jinou péči, která je v místě jeho bydliště, takže dostupná. Je mnoho dětí, které tuto možnost nemají a na internátu opravdu být musí. Vždyť každé narozené dítě si zaslouží péči a lásku svých rodičů a také pochopení i přijetí naší společností. A je jedno, jestli je zdravé, nebo má nějaké zdravotní znevýhodnění. Vím totiž jistě, že jednou, až z něj bude dospělý jedinec, něco krásného dokáže. I když to třeba nebude žádná veliká věc, o které se bude psát v novinách, ale určitě se najde někdo, komu to pomůže nebo udělá radost. Protože Pán Bůh má zcela jistě nějaký plán i cíl pro nás pro všechny, nejen pro ty zdravé. Jinak by nás na svět neposílal.