Svítání

Někdy mi přijde, že lidi jsou úžasní, milí a krásní. Ale pak zapadne slunko a mají v rukách nože, kterýma do sebe bodají. A ty se musíš schovat dokud to slunko zase nevyjde. Potom si všimneš, že ty nože mají, i když slunko svítí, ale ty je přes jeho záři nevidíš, a ať uděláš cokoliv, tak do tebe nebodnou.
Pak ti ale jednou dá někdo do ruky vodu, která ti dá sílu, a ty zjistíš, že západ slunka můžeš řídit. A tak začneš pít a s pitím držíš slunko nahoře.
Potom potkáš někoho, kdo ti řekne, že tam někde dál žije člověk, který ví jak se slunko řídí i bez pití, zná jeho zákonitosti a může ke všemu dát klíč. Ale ty se za ním bojíš jít, protože cestou se setkáváš s lidmi, kteří si taky pro ten klíč šli, ale z nějakého důvodu ho nemají a před tím pánem tě varují. Napadne tě, že je to podvodník, a i kdyby nebyl, třeba vůbec nepochopí co od něj chceš, protože tě přece vůbec nezná. Třeba vůbec neví, jak se slunko řídí a dá ti něco, co ti jen zavře oči a ty většinu dne neuvidíš a tu část, kterou uvidíš, ta se třeba vůbec nezmění.
Závidíš lidem, kteří mají pořád slunečno, nevíš jak to dělají, ale chceš to tak mít taky. Začneš se se slunkem přít a posilovat se pitím, ale víš, že ti kdykoliv můžou dojít síly, ty povolíš a slunko zapadne. V té tmě můžeš zakopnout a spadnout z vysokého útesu jehož dno nikdy nikdo neviděl. Odtud už není návratu. Bojíš se ho. Nevíš co tě tam může čekat, ale zároveň víš, že už aspoň nebudeš muset dál bojovat se slunkem.