Co je dnes, zítra být nemusí

Když je člověk štastný, neuvědomuje si, že to jednou skončí. Neuvědomuje si, že budou i horší časy a nikdy mu nevysvětlíte, že jednou štastný nebude. On si to nenechá vysvětlit, nechce tomu věřit.
A pak, když ty horší časy přijdou, člověk si říká, proč si to, když byl štastný, neužíval mnohem víc?
Proč to nehltal ještě mnohem víc? Proč víc nevnímal? Proč víc necítil?
Proč? No protože byl štastný tak jak byl. Nic víc nepotřeboval. Nepotřeboval myšlenky, ani rady, ani neměl pochyby že nevnímá tak jak by měl, protože v tu chvíl vnímal a cítil nejvíc jak dokázal a nejvíc jak uměl. Všechno bylo tak přirozeně čisté, že žádná negativní myšlenka nemohla zasáhnout tak pevné jádro.
Některé věci zevšední a my si říkáme, že je vlastně k životu už ani nepotřebujeme. Když pak ale odejdou, zjistíme, že zas tak všední nebyli a že je k životu potřebujeme víc než cokoli jiného.
Ale v tu chvíli by nám stejně nikdo nevyvrátil to, že nikdy neodejdou. Že tu stále všedně zůstanou a že jsou jisté. Nejsou. Nic není jisté. Ani to nejjistější není jisté.
O to hůř nám potom je a o to víc jsme smutní.
Nic by se nemělo stát všedním a přesto se to děje.
Nic by nemělo zevšednět a neměl by přijít stereotyp, protože to, co máme ted, zítra mít nemusíme.
Nikdo si to však neuvědomí. Až ve chvíli, kdy se stane něco hrozného. Něco, s čím jsme nepočítali a něco, co nám ukáže, že nic není jisté a nic bychom neměli pokládat za všední a opakovatelné.
Protože stačí vteřina a vše může být jinak.