Smrt

Smrt
„Zavolejte rychle záchranku. Dělejte ten kluk krvácí.Probuď se, probuď se,“ slyším někde z dálky. Cítím jak na mně usychá kaluž krve. Už to nemůžu vydržet. Ať už konečně chcípnu, ať už je po mně. Už nevydržím ani chvilku tu hnusnou bolest v zádech. Cítím, jak mi něco teče z úst. Ano, je to krev. Nechte mě všichni bejt, stejně mi už nepomůžete. Ano. Kde jsi bože, když tě potřebuju? Čekáš až přijdu k tobě? Už jdu. Kdybych měl jen trochu sil, zvedl bych se a skočil támhle z toho mostu. Kurva, další sprška bolesti. Už se nemůžu ani pořádně nadechnout. Je to pocit, jako kdyby mi někdo zabořil hlavu do sněhu a držel mě, dokud bych sebou nepřestal házet. Někde v dálce slyším sirénu, ten zvuk se pořád přibližuje.
„ Nosítka, rychle nosítka. Přikrijte mu to, ať už neteče krev, dělejte jedem...!“
Už jdu k tobě dědo, už tě konečně spatřím. Cítím, jak se mi zavírají oči, bolest odeznívá, je mi vše jedno, je mi vlastně krásně. Omdlel jsem.....
„Petře, co tu děláš? To je sen, nebo skutečnost?“
„Jsem tvůj sen i tvá skutečnost, vyber si, co chceš více.“
„ Kam jdeš? Kam utíkáš, počkej.“
Co to se mnou děláte? Kdybych mohl mluvit, zakázal bych vám to. Vždyť to hrozně bolí. Slyšim, jak tu někdo hrozně křičí.Přece nemůžeme být na sále dva, to snad ne.Ani nevim, že křičim. Bolest si se mnou dělá co chce. Nedokážu se ovládat, jen křičím a křičím, teda myslím. Opět se mi zavírají oči, někde za mnou slyším slova. „ Je konec“.
To si děláte prdel? Je mi 16, já chci žít. Ať chcípne ten, co mi do zad vrazil tu kudlu a ne já. Prosím, prosím pomozte mi.....
Teď je mi krásně, už opět vidím. Lítám, splnil se mi můj sen. Vidím doktory a sestřičky se sklopenými hlavami a na operačním stole, ne to snad nemůže být pravda. To nemůže být moje tělo, když já jsem tady. Chci zpátka, do toho již tuhého a studeného těla. Jak dlouho to ještě bude trvat? Jestli projdu zdí, je to jasný.Jsem vzduch, nikdo mě nevidí.Co asi dělají naši? Proč mi nejde brečet? Musím pryč, potřebuju utéct, chci se rozloučit s našima.
Po uplynutí jednoho týdne se konal Davidův pohřeb. Díval se na plačící lidi, kteří nemohli pochopit, že tento mladý člověk mohl zemřít. Nemohli pochopit, že člověk dokáže zabít člověka kvůli dvěstě korunám, které si nesl David v peněžence na zaplacení školních učebnic.
Vrah, který zabil Davida byl dopaden a odsouzen na doživotí v Borské věznici. David dostal těžký úkol. Bloumá po okolí a varuje mladé lidi, že v těchto místech číhá nebezpečí. Ukradených dvě stě korun nakonec skončilo v kanálu, kam upadly zloději, který utíkal z místa činu.
Proto pamatujme, že smrt si nevybírá, ale že smrt je všude.