Osudná hodina

Zhruba tak za hodinu, což je za 60 minut, to nastane. A já tu jen tak ležím a říkám si: "Už aby to bylo za mnou!" To ukrutné čekání plné obav a strachu jak to vlastně vše dopadne je příšerné. Hlavou mi probíhá několik myšlenek jedna za druhou. Najednou se ocitnete jako na běžícím pásu, který přesně za hodinu přestane fungovat... A možná už nikdy ani nezačne, ale možná se zas vše vrátí do pohybu. Ležím tu a neustále přemýšlím jak vše zvládnu a vůbec, co se bude dít. Nedokážu si to ani nijak živě představit, avšak jediné, co mne utěšuje, je to, že budu pod narkózou a nic neucítím. Bude to jako když spíte a pak se zas probudíte. "Ano, určitě to bude krásný pocit, znovu se probudit a uvidět opět všechno světlo kolem sebe a nejen v těch bílých barvách." Nemoc, která ve Vás je, jakoby kamsi zmizí a už neexistuje. Ale já ano!