Kruté rány života

Vždy jsem si myslela, že život je plný nadějí a příležitostí. Byla jsem vychovávaná tak, že mám vždy mluvit pravdu a mám být spravedlivá. Pokud jsem byla stále pod ochranými křídly rodičů, vše vycházelo skvěle. Měla jsem spousty kamarádů, dobré výsledky jak ve škole, tak ve sportu. Byla jsem snaživá, aktivní a všemu otevřená. První největší rána přišla v mé deváté třídě a byl to první krok k tomu, abych změnila svůj dosavadní život. Láska a snaha mých rodičů už nedosáhla do hlav mých spolužáků. Ti začali závidět můj úspěch, výsledky a postavení ve společnosti. Kolik bolesti mi někteří z nich způsobili? Kolik slz jsem kvůli tomu prolila? Život šel dál. Byla jsem šťastná, že začíná moje nová životní etapa. Střední škola. Snažila jsem se být stále stejná. Našla jsem si pár kamarádů, ale objevili se i ti, kteří mě moc nemuseli. Z předešlé etapy jsem se naučila, že se nemohu zavděčit všem, proto jsem se tím tolik netrápila. Byla jsem šťastná za ty přátele, které jsem měla. Ve druhém ročníku jsem si našla přítele. Hodný, milý, hezký a dalších plno úžasných vlastností. Shodou okolností jsem zjistila, že je to bratr mé spolužačky. Tím se pomalu dostávala na svět další rána. Spolužačka pomalu, ale jistě začala kout pikle. Začala mi asi závidět. Začala mě pomlouvat. Posílat proti mně mé kamarády. Začínala jsem ztrácet veškeré sebevědomí. Začala jsem být nervózní a byla jsem úplně hotová jen z toho, že mám jít přednést referát před tabuli. Hlavu nad hladinou mi držel přítel, spolužačky bratr. Ale spolužačky plány neznaly mezí. Musim uznat, že toho dokázala hodně. Rozvrátit třídu proti mně, jeho rodinu proti mně a nakonec i odloudit tu jedinou osobu, přítele. Tím přišla nařadu má třetí a prozatím poslední rána. Až tehdy, po pěti letech od první největší rány, jsem si dokázala uvědomit, co někteří lidé dokáží. Vy nemusíte ani hnout malíčkem a může se vám v jedné chvíli zhroutit svět. Příteli, kterému jsem bezmezně věřila a svěřovala se mu, se přestávalo postupně líbit, že si nerozumím s jeho rodinou. Začaly vznikat hádky a náš dva a půl roku dlouhý vztah došel konce. Přítel si našel jinou princeznu. Až dnes, když jsem před obrovským krokem do života, si dokáži představit, co je láska, co bolest a co odpovědnost. Můj život se v jednom týdnu dokázal naprosto zhroutit. Můj problém se školou vyústil v to, že jsem nebyla připuštěna k maturitě, rozešel se se mnou přítel a musím se do měsíce odstěhovat. S vidinou krásných vzpomínek v mém srdci je to ještě těžší, než jsem si myslela. Proč je tak těžké opustit byt, do kterého jste víceméně investovali jen čas? Proč je tak těžké přenechat bývalého přítele někomu jinému? Proč je tak těžké udělat krok zpět? Život není těžký, život je krásný. Těžký je jen naučit se v něm žít! Vím, že jsem se to ještě nenaučila a ještě bude hodně dlouho trvat než se to naučím, ale kolik příjde ještě krutých ran, který mě srazí zpět na dno? Musím být silná. A k tomu mi pomohou zas a znovu jen ochranná křídla mých rodičů. Na závěr bych chtěla poděkovat 4 lidem. Mámě, tátovi, své nejlepší kamarádce a její mámě. Jen díky nim to zvládnu. A já to zvládnu! Děkuji!!!