Sen nebo realita?

Kde končí sen a začíná realita? Zdál se vám někdy sen, který byl opravdu reálný? Jak máte poznat, zda bdíte nebo sníte? Představte si, že to, co nyní považujete za skutečnost, je jen výplod vašeho mozku a vy jste třeba v kómatu. Není to naprosto šílené? Nepopadne vás najednou strašlivá touha probudit se? A co teprve, když vám dojde, do čeho se můžete probudit! Co vás čeká za těmi konečně otevřenými víčky?!
Nutné říci, že takovéto myšlenky vedou zcela jistě do záhuby. Jakmile jednou začnete pochybovat, tak jak šílení dokážete být, abyste se dokázali vzbudit? Budete snad bouchat hlavou o stěnu? Nebo si jednoduše podřežete žíly? A co když to jen byla další fikce a vy jste se skutečně zabili, stojí to za pokus? Rozhodně záleží na tom, jak spokojení jste ve svém „možná smyšleném světě“. Jste opravdu šťastní? Pak zcela jistě sníte, neboť nikdo není opravdu šťastný, to jen váš chorobný mozek vymyslel tyto loutky a hraje s vámi krutou hru. Všichni jsou k vám příjemní, milující, vše vám vychází… není to divné? Najednou si řeknete, jak jsem mohl být tak hloupý, proč mě to nenapadlo dřív! Ale chcete se vůbec z takovéto světa dostat ven? Je snad lepší snít než žít? Je v tom vlastně nějaký rozdíl? Není člověk v bezvědomí s dopřávajícím mozkem a svým úchvatným imaginárním světem tisíckrát šťastnější? Nebylo by pěkné, kdybychom všichni byli neustále v hibernaci a žili si své překrásné nereality? Ale pozor! Co ti, jejichž velící orgán je zlomyslná zrůda uspokojující se na trýzni svého hostitele? Jejich sny jsou strastiplné noční můry, ve kterých zažívají muka blížící se agonii! Avšak mají jednu nesmírnou výhodu, a to, že tato tortura je vede k brzkému ukončení svého bytí, tedy k vítanému probuzení.
Jaký, ale je život bez pevně zavřených víček? Plný násilí, strastí, ale i radostí a uspokojení. Nebo snad ne? Jakou máte proboha jistotu? Vždyť není i tento text výtvorem vaší fantazie? Nemáte strach?