Rakovina

Až příliš agresivní, až příliš rychlá. Až příliš bolestná, až příliš.
Pod rukama nám umírají lidé, které si nezaslouží umírat. Mladí, rodiče, staří, doktoři..........
Rakovina a smrt si nevybírají. Příliš bolestné na to, aby se to někdy dalo pochopit.
Příliš ošemetné na to, aby člověk mohl říct „Mě se to nemůže stát“. Omyl. Může se to stát každému z nás a je úplně jedno, jak je člověk vzdělaný, jak se chová k ostatním a nebo jak se o své tělo stará. Dítě nebo stařec, rodič nebo svobodný. Je to jedno, je to fuk.
Prostě přijde a neptá se a neohlíží se a neslyší ty prosebné nářky po nocích a nevidí ty obrovské slané slzy, které se valí z očí nemocných a milujících a necítí bolest, prostě je.
Vstoupí člověku do života a neohlíží se na nic. Jakoby její jediný cíl byl ten, že jde pro smrt dotyčného. A lidé pláčou a nemůžou se jí ubránit. Nejde to, nevybírá si. Bere všechno.
Je hrozné dívat se, jak lidé s rakovinou trpí. Jak prosí a vy jim nemůžete pomoc. Jak se po několika chemoterapiích a radioterapiích uzavírají sami do sebe a tiše trpí. Slyšíte jen jejich dech a nemůžete jim pomoct. Slova tu nestačí. Jen planá slova útěchy. Každý se bojí a bát se bude.
Najednou vidíte, jak začínají odpočítávat, kdy přijde jejich poslední den a nemůžete si k nim sednoutna dát jim novou naději. Oni to cítí. Cítí, že přichází a loučí se. Postupně se začínají loučit se vším kolem sebe. Je to tak bolestivé a tak strašné, že by to nemělo ani existovat.
A najednou je vidíte, jak smířeně leží nebo sedí na posteli a koukají do prázdna. Nikdo neví, co jim honí hlavou. Jestli vzpomínají a nebo proklínají svět kolem a nebo myslí na to, co bude po smrti a vy tam jen stojíte a skoro ani nedýcháte, protože to je tak strašně hluboká chvíle, že do ní jen tak zasáhnout nemůžete. Nemůžete nic říct, nemáte právo. Musíte jen mlčet.
Život je zvláštní věc. Dává věci tam, kde nejsou potřeba a bere je odněkud, kde potřeba jsou.
Třeba přemýšlí nad tím, co by udělali jinak, jak by se tenkrát zachovali, jak by se rozhodli.
Musí mít strach, který někteří nedávají ani znát. Musí se šíleně bát a musí je vše strašně bolet.
Nemůžete jim však pomoc, nejde to. Prostě to nejde. Je to svazující a vy se cítíte bezmocní.
Jejich život můžete však o několik týdnů či měsíců prodloužit, ale i tak je to stále málo.
Každý chce mít krásný a dlouhý život, tak proč to někomu není přáno? Proč musí umírat i dobří lidé? Proč musela zemřít matka, která měla dvě děti a milujícího manžela? Proč si musela projít tím vším? Nikdy nedostanu odpověd, vím.
Jen mě mrzí, že je svět tak strašně nefér a tak strašně lhostejný.
Pryč s rakovinou. Pryč s utrpením s ní spojeným. Pryč s bolestí. Pryč s rakovinou.